Dovolte, abych Vás pozdravil, na stránkách vašeho městském zpravodaje a trochu se představil. Byl jsem ustanoven panem biskupem Radkovským za vašeho faráře. Snad se ptáte, k čemu Vám to může být užitečné, možná jste slyšeli, že jsem jezuita... ale nemusíte se obávat, knihy nepálím. Měl jsem spíše problémy s tím, že jsem jich někdy měl moc…
Pocházím z jižní Moravy, z Uherčic, malé vesnice u Hustopečí. Vystudoval jsem střední průmyslovou školu elektrotechnickou a po maturitě, jako každý kněz, tehdejší teologickou fakultu v Litoměřicích.
Příjemně mě překvapilo, když jsem četl na městských internetových stránkách, že z vašeho města pochází několik jezuitů… Za 18 let kněžství jsem už prošel 12 různých míst a prací, od pohraničí až po učitelskou funkci na brněnském biskupském gymnáziu, a nikde jsem se nesetkal s místopisem tak odkazujícím na Církev jako zde. Moje první chvíle zde byly krásným překvapením.
Přál bych si dobré a přátelské vztahy. Na faře a v kostele bude každý vítán! Nevím, jestli jako jezuita mohu vzbuzovat tolik důvěry, ale z druhé strany si myslím, že je nám někdy neprávem připisováno přehnaně negativ. Skutečný obraz jezuitů poskytují různé dobové doklady, např. dopisy z misií Sv. Františka Xaverského v Indii a Japonsku, u nás působení jezuitů v Pražském Klementinu, dále barokní Jezuitské divadlo, spousta osobností v dějinách, např. Bohuslav Balbín, a v neposlední řadě moderní film Misie, který běžel i v našich kinech. Je sice románově zpracován, ale vychází z archívních zpráv z Paraguaye. (Nedávno jsem dostal jejich překlad - napínavé čtení, v krátké době vyjdou tiskem.) Jezuité znali problémy lidí a byli s nimi.
Vezmu-li to ještě šířeji, např. Sv. František z Assisi vymohl u papeže, aby ti, kteří budou v jeho 3. řádu, nemuseli sloužit ve vojsku za zájmy svých pánů. To později vedlo k tomu, že všichni poddaní chtěli být v jeho řádu. A do budoucna jeho hnutí tak ovlivnilo kulturu a zájmy Italů, že se tam nemohla prosadit marxistická revoluce tak, jako např. ve východní Evropě. (Problémům se předešlo a nemuseli je řešit)… Olomoucký zemský správce, kardinál Dietrichstein, nedovolil, aby na jeho území byli nekatoličtí páni tak tvrdě potrestáni popravou, jak se to stalo v Praze na Staroměstském náměstí. Komu se podařilo zavčas utéci na Moravu, zachránil si život … (Neprojevují se tyto činy nějak dodneška?)
Přál bych si zmírnit výhrady lidí vůči jezuitům v minulosti… (teď mi prosím, promiňte smělost vyjadřování) jezuité nebyli zas takoví „podrazáci“, jak o nich někteří naši romanopisci psali. Lidé někdy věří více pohádkám než historické pravdě. Buď proto, že se to někomu líbí (krásné románové zpracování…), jindy proto že se pravda těžko hledá nebo proto, že to chce odvahu jít proti proudu, jindy zas proto, že je někomu bližší lhostejnost… Ale stojí za to hledat!
Jezuité skládají tzv. čtvrtý slib, který znamená, že „půjdou, tam kam je Svatý Otec pošle, bez toho, že by ho žádali alespoň o nějaké prostředky na cestu“. Vždyť Ježíš, jehož jméno náš řád nosí, se o všechno stará nejlépe sám. Snad právě pro toto Jeho jméno sklidili jezuité mnoho ústrků, dokonce i od vlastních lidí, to každý spravedlivý historik klidně přizná. Z dějin vysvítá, že mnozí byli velmi zbožní (sv. Jan Berchnans, sv. Alois, sv. Stanislav Kostka) jiní zase velmi vzdělaní a to i v profánních vědách (matematika, astronomie…). Také se ukazuje, že to bývala nejčastěji závist, jež mařila jejich díla a podstatným důvodem bylo to, že lásku ke Kristu a k církvi šířili přijatelným, zajímavým, vědeckým způsobem. Snad proto se v 50. letech některým zdáli velice nebezpeční, ale to koneckonců i některé jiné řády. Nepřízeň doby jim naopak přinášela nejvíce požehnání od Boha. Boží přízeň je přece známkou pravé cesty! To bych si tedy přál … Jistěže budu muset přejít od slov k činům! Určitě se budu snažit. A Vám všem, moji drazí přátelé a farníci, žehnám + ve jménu Otce i Syn i Ducha svatého. Váš P. Josef Prchal SJ. Nám republiky 3
Popeleční středa a postní doba
Popeleční středou, letos 1. března, začíná postní doba. Je to období před Velikonocemi, čtyřicet dní proto, že i Pán Ježíš se před svou veřejnou činností čtyřicet dní na poušti postil a modlil. V nejstarší církvi, v prvních stoletích po Kristu, to byla doba obrácení těch, kteří porušili své křesťanské závazky a nyní se chtěli vrátit a všechno napravit. Na hlavu si sypali popel, přicházeli před biskupa, který jim udělil pokání, po jehož splnění se mohli zúčastnit velikonočních bohoslužeb a přistoupit ke svatému přijímání.
Později byla tato praxe rozšířena na všechny věřící, aby dělali pokání za své hříchy a tak se připravili na slavení Velikonoc - největších křesťanských svátků. Jeden postní den v týdnech během roku (pátek) byl v postní době rozšířen ještě na středu a v některých krajích se lidé dobrovolně postili i v jiné dny (v dnešní době zůstal přísný půst pouze na Popeleční středu a na Velký pátek). Nepořádaly se hlučné zábavy ani svatby, bývala to doba vážná, o to slavnostnější pak byly Velikonoce.
V kostele se v postní době zpívají písně o Ježíšově utrpení, konají se křížové cesty, věřící se modlí bolestný růženec. Postní doba vrcholí Svatým týdnem, v jehož popředí stojí Květná neděle. Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota se jakoby promění ve Slavnost zmrtvýchvstání Ježíše o Velikonoční neděli.
Všem svým farníkům ze srdce přeji, aby se dobře připravili na slavení Velikonoc. Váš P. Josef Prchal SJ.