bývalo kdysi nejkrásnější církevní slavností celého roku. Vše bylo vyzdobeno květinami, v kostele i venku, konal se průvod ke čtyřem oltářům, kde se četlo podle všech evangelistů o Poslední večeři Kristově…
Je to oslava tajemství Zeleného čtvrtku, která se tak nemohla projevit před Velikonocemi, protože Svatý týden je poznamenán Kristovým umučením. Původ sahá do středověku k jedné vizionářce, která viděla církev, ale na její kráse něco chybělo. Prosila tedy církevní představené, aby byla zavedena slavnost ke cti Pána Ježíše přítomného v Eucharistii, protože spatřila, že On je „Slunce“ které církev osvětluje. Nejprve se ta slavnost konala v jejich městečku, později se rozšířila po celé Belgii a konečně v celé Církvi. Stojí za zmínku, že ke konci svého života mnoho trpěla a pokládali ji za nenormální. Byla to daň za úctu k Eucharistii, která se jejím přispěním v celém světě rozšířila.
Musíme říci, že nemáme v kostele nic cennějšího, než je Kristus přítomný v Eucharistii! Ve srovnání s ním jsou všechny ostatní památné a drahé věci ničím. Proto v katolickém kostele svítí „věčné světlo“, které připomíná, že ve svatostánku je poměněný chléb. A je pro nás velkým žalem množství znesvěcených kostelů od násilníků a zlodějů, kteří proto, aby prodali kus nějakého žlutého plechu, neváhají rozházet a pošlapat proměněné hostie ze svatostánku. Tomu se říká svatokrádež.
Překvapila mně epizodka z filmu Gandhi. Mládenec cestuje ve vlaku a dozví se, že spolucestující děvče se hlásí ke křesťanství. Pohotově jí říká: „Vy pijete krev?“ Když se holka vyděsila, honem dodal: „No při Mši, krev Ježíšovu!“ Možná chtěli tvůrci filmu připomenout, že většina na to ani moc nemyslí, jaké tajemství se při Mši děje.
Čím zdůvodňujeme svou víru, že proměněná hostie je Ježíšovo tělo? Pro stručnost alespoň slova Apoštola Pavla: „Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto je moje tělo, které se za vás vydává, to čiňte na mou památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, kdykoliv z něho budete pít, čiňte to na mou památku. Kdykoliv tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“
Eucharistie je díkůvzdání Bohu (říkáme tomu Mše svatá), které konáme společně s Kristem, na jeho památku. Ale je to památka živá, protože On je živý a při Mši přítomen. A současně je to nebeská hostina, kde Kristus dává své tělo a krev jako posilu pro duši (svaté přijímání).
Chléb nad kterým pronesl Ježíš díkůvzdání při Poslední večeři byly tzv. židovské macesy – nekvašený, tvrdý chléb, který jen tak snadno nepodléhá zkáze (chléb, který jedli židé při východu z Egypta). Je symbolem toho, čím má být křesťan, který Krista přijímá. Má být upevněn, aby nepropadal zkaženosti hříchu. Evangelista Jan nám zaznamenal Ježíšovu řeč, ve které se to snaží vysvětlit nechápajícím posluchačům: „Jestliže nebudete jíst Tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ten zůstává ve mně a já v něm. A jako mně poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo mně jí, bude žít ze mne. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“
Eucharistie (svaté přijímání) nás vnitřně spojuje s Kristem a toto spojení je podstatou křesťanského života. Každý, kdo má rád práci v zahradě (anebo u nás, na jižní Moravě ti, kteří mají vinohrad), porozumí jeho slovům: „Já jsem pravý vinný kmen a vy jste ratolesti. Kdo ve mně zůstává a já v něm, ten přináší veliký užitek, neboť beze mně nemůžete dělat nic. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, proste oč chcete a stane se to. Tím bude oslaven můj Otec.“
Zůstává pro nás smutnou výčitkou skutečnost, že se lidé v dějinách dovedli kvůli rozdílům víry - a u nás i kvůli rozdílům ve víře v Eucharistii - nenávidět a zabíjet (spory o „podobojí“). Je to o to bolestnější, že Eucharistie je největším darem a projevem Ježíšovy lásky a právě tak vyžaduje lásku i od nás, jak nám to ukázal svým příkladem: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, jestliže děláte, co Vám přikazuji.“ Tak máme i my umět pokládat život za druhé. Ještě blíže to vysvětluje slovy: „Nikdo mi můj život nebere – já sám jej dávám.“ (Máme to tedy i my dělat dobrovolně a z lásky.) „Mám moc svůj život dát a opět ho přijmout, takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“ Jinde zase říká: „Přišel jsem, aby měli život a měli ho v plnosti.“ Proto se i my zasazujeme o život pro každého (i pro nenarozené děti), protože jsme stvořeni pro věčnost a ta začíná už dnes.
Povšimněme si ještě, jak drahocenná je to „věc“ - ctít Pána Ježíše, skrytého a přitom plně přítomného se svou mocí. Věříme, že tento skrytý Bůh je Pánem, který drží svou mocí celý svět. Přál by si naši pozornost, ale zůstává jako ten, o němž řekl Jan Křtitel: „Mezi Vámi stojí ten, kterého neznáte.“ Chceš-li opravdu poznat Boha, bude tě to asi stát změnu životního postoje. – Ale pomysli si, co už to stálo jeho samotného, když umíral na kříži, aby nás získal. Vím, že se mnohým zdá „slabost“, kterou na sebe Bůh vzal od okamžiku svého narození, těžko přijatelná … (proč to dělal?) - lidem, kteří se přece chtějí prosadit, něco znamenat… On si to tak přál a někde řekl, že ho zajímá lidská nepatrnost, protože on všechno má, jen tohle jediné nikdy mít nemůže, protože je Bůh. Bůh má rád nenamyšleného člověka a je v jeho blízkosti. Hezky to vyjádřila P. Maria ve chvalozpěvu: „Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi, ale bohaté propustil s prázdnou…“
Bože, jenž jsi nám zanechal v Nejsvětější svátosti památku na své umučení, dej prosíme, ať tajemství tvého Těla a tvé Krve tak ctíme, abychom stále vnímali milost z tvé oběti.
Letos připadá slavnost Těla a Krve Páně na čtvrtek 15. června a muže se přeložit na následující neděli. Průvod Božího těla se tedy bude konat v neděli 18. 6. 2006 u kostela svatého Apolináře po Mši svaté, která začíná pravidelně v 10:30 hod.