říjen 2007

Význam štědrosti

   Lakota je pokládána za zvlášť odpornou nejen v křesťanských kruzích. Bible nám říká, že láska k penězům je kořenem veškerého zla (lTim 6,10), že lakomci nemohou být dědici Božího království (1Kor 6,10; Ef 5,5), protože je to modloslužba, pro kterou přichází Boží hněv (Kol 3,5-6). Na lakomce přichází Boží soud a už nyní stojí pod Božím hněvem, musíme tedy být z tohoto hříchu za každou cenu vysvobozeni. Lakota vězí skoro v každém člověku, i když se okatě neprojevuje. Maskuje se jako "šetrnost", "spořivost", "moudré zajišťování budoucnosti". Svou pravou tvář pak ukáže, když je nám zatěžko něco darovat, něčeho se vzdát. Projeví se, když na něčem obzvlášť lpíme. Někdo doslova "sedí" na svém majetku a není schopen z něho cokoliv darovat. Často odmítá i prosící, natož aby daroval něco z vlastního podnětu. Viditelné zboží, věci této země ho spoutávají. Tak je (řečeno slovy Písma) připoután ke knížeti tohoto světa, k ďáblovi. Nepatří do Božího království, i kdyby se za svého pozemského života počítal mezi "věřící". Mnozí věřící si namlouvají, že nejsou lakomí, a přece jsou svázáni svým vlastnictvím. Projeví se to, když se máme rozdělit třeba s uprchlíky, otevřít své domovy bezdomovcům. Namlouváme si, že svůj dům a jmění jsme povinni zachovat svým dětem, a tak z ohledů na vlastní rodinu odmítneme pomoc potřebným, nebo jim vykážeme jen tu nejhorší místnost v domě a dáme nejhorší věci, to, co nám zbývá. Tak se kvůli lakotě proviníme na bližních v nouzi a bídě a budou nám platit slova Ježíše: "Jděte ode mne... Byl jsem nah a nepřioděli jste mne, byl jsem hostem, a nepřijali jste mne..." Proto se musíme lakoty za každou cenu zbavit. Lakota je opakem lásky, která se ochotně všeho vzdává, raduje se, když smí rozdávat, činit druhé šťastnými a obohacovat je. Lakota se proviňuje proti lásce - podstatnému rysu Božího charakteru - proti lásce, která přináší na svět ráj. Lakomec během svého krátkého života rozsévá hroznou setbu, která vzejde na onom světě. Dědičným údělem lakomců je, podle Bible, říše temnosti.

Pán Ježíš naléhavě varuje před lakotou (Luk 12,15) a zároveň odhaluje její kořen: Lakomec je slepý vůči nejvzácnějšímu pokladu v nebi. Je-li Bůh tím nejdražším pokladem našeho srdce a první a největší láskou našeho života, pak jsme v Něm dostatečně bohatí a nic nás neváže k pozemským věcem. Vždyť v Něm a od Něho máme všecko, co potřebujeme. Ten, kdo nemá svůj poklad, své bohatství v Bohu, prahne po pozemských věcech, je jimi svázán a stává se jejich otrokem. Nejsme-li cele oddáni Pánu, propadáme snadno lakotě. Když se všeho pro Něho vzdáváme, zahrnuje nás už v tomto životě bohatě vším, co potřebujeme, a plní naše ruce pro rozdávání. Nadto nám dává nebeské, nepomíjející dary a věčné dědictví.

Pomoc proti lakotě? Rozdávat! Umí to každý, kdo má svou radost v Bohu a věří jeho slovům, že rozdávající dostane mnohem více, než rozdal (Luk 6,38). Měj odvahu rozdávat právě tam, kde bys chtěl podržet něco pro sebe. Většinou dáváme svým nejmilejším, ale i to je projev sebelásky. Sv. Ignác radil: Chceš někomu něco dát? Dej to tomu, komu bys to nejraději nedal! Kdo se odvážíš k tomuto kroku, zakusíš, co znamenají slova: Stokrát více vezmeš! Takové zkušenosti člověka obšťastní a dají mu sílu k dalšímu rozdávání. Ježíš nás vykoupil ke štědrosti. Jeho drahá krev nás vykoupila ze starého způsobu života (lPetr 1,18) a přenesl nás do Svého království lásky.

 

Ježíš mluví o štěstí chudých: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ – je to výzva lidem dnešní doby, kteří chtějí být bohatí i šťastní. Co je to chudoba v duchu? Znamená to nelpět na majetku. Připomeňme si slova papeže Lva Velikého:

Není pochyb o tom, že pokory dosáhnou snáze chudí než bohatí. Chudým je totiž v jejich nouzi důvěrně blízká mírnost, zatímco bohatí se pro svůj majetek rádi naparují. Přesto se však najdou i lidé velmi zámožní, kterým jejich bohaté jmění neslouží k pyšné nadutosti, ale ke skutkům lásky, a v tomto duchu počítají za svůj největší zisk to, že vynakládají námahu na odstranění bídy druhých.

Účast na této ctnosti je dána lidem jakéhokoli postavení a kterékoli vrstvy, neboť i když nemají stejné prostředky mohou mít stejný záměr. Není důležité, jak se lidé liší v pozemských statcích, jsou-li si rovni v duchovním bohatství. Blahoslavená je tedy ta chudoba, která se nenechá zajmout láskou k dočasným věcem a neprahne po rozmnožení svého pozemského vlastnictví, ale touží se obohatit poklady věčnými.

Příklad takové velkorysé chudoby nám po Pánu Ježíši dávají apoštolově; ti opustili všechno, co měli, a na zavolání nebeského mistra se s radostí obrátili, zanechali rybolovu a stali se rybáři lidí. (Srov. Mt 4,19) Získali tak i mnoho jiných; kteří napodobili jejich víru a byli jim tak podobní, že tito synové prvotní církve byli v jedné víře všichni jednoho srdce a jedné duše. (Srov. Sk 4,32) Zřekli se všech svých věcí a svého majetku, a v této přesvaté chudobě zbohatli statky věčnými. Po kázání apoštolů se radovali, že na světě nic nemají, a přece jim s Kristem patří všechno. (Srov. 2Kor 6,10)

Když jednou Petr vcházel do chrámu a nějaký chromý člověk ho prosil o almužnu, řekl mu: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského - vstaň a choď.“ (Sk 3,6) Co je tedy vznešenější než taková pokora? A co bohatší než tato chudoba? Nemá peníze, má však moc nad přírodou. Toho, který vyšel z lůna matky chromý, uzdravuje Petr pouhým slovem. A ten, kdo nemohl dát minci s císařovým obrazem, (Srov. Mt 17,23-26) obnovil v člověku obraz Kristův.

Bohatství tohoto daru však nepomohlo jen tomu, jemuž byla navrácena chůze, ale také pěti tisícům lidi, kteří tehdy pro toto zázračné uzdravení uvěřili, co Petr kázal. (Srov. Sk 4,4) - Chudák, který neměl co dát žebrákovi, právě tím štědře rozdal Boží milost: dal sice do pořádku jednomu člověku nohy, ale přitom uzdravil i srdce tolika tisíců - našel je „chromé“, ale naplnil je Kristovou svěžestí.