Září 2007

Vážení a milí rodiče,

 Tak jako v minulém školním roce, bude se i v příštím školním roce 2007/2008 vyučovat náboženství. Chceme Vás tímto kratičkým sdělením informovat o této možnosti pro Vaše děti. Křesťanství šíří hodnoty obecně uznávané a přijímané v celém světě, také dějiny našeho národa jsou s nimi spjaty. Jak zde při jedné návštěvě řekl Jan Pavel II: „Bez těchto hodnot by se člověk mohl stát cizincem ve vlastní zemi.„ Pokud byste měli zájem, můžete své děti přihlásit ve škole nebo na faře, osobně nebo i telefonicky. Srdečně Vás všechny zdravím a vyprošuji Vám všem Boží požehnání, ochranu a pomoc a hlavně mnoho radosti pro nastávající dny prázdnin a dovolených.

 P. Josef Prchal SJ, administrátor Horšovský Týn

28. ZÁŘÍ.  VÁCLAV,  MUČEDNÍK, ČESKÝ PATRON

Narodil se kolem r. 903 (Dr Stejskal udává rok 907) asi na tvrzi Stochově jako nejstarší syn českého knížete Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. Byl velice nadaný a bystrý. Zprvu jej vychovávala jeho babička sv. Ludmila; vedla ho k bázni Boží, cvičila v křesťanských ctnostech a dbala na to, aby si pod vedením kněze Kaicha osvojil znalost slovanského  jazyka slovem i písmem. Protože bylo zapotřebí, aby dědic trůnu znal také jazyk a obřad latinský, který byl běžný v západních zemích, byl poslán na hrad Budeč, kde ho latinský kněz Uceno (Vincenc) učil znát latinské knihy.

Když r. 921 zemřel kníže Vratislav, shromáždil se všechen lid země a zvolil Václava vévodou. Ale protože byl nezletilý, vládla nějaký čas místo něj jeho matka Drahomíra.

Václav se ujal vlády kolem r. 923. Bylo mu tehdy asi dvacet let. Čechy byly na pokraji záhuby. Václav zachránil svou statečností a moudrostí celistvost i nezávislost české země. Osvědčoval hned na počátku své vlády mírnost a v upřímné zbožnosti se vyznačoval i křes­ťanskou pokorou. Z toho soudili někteří lechové, že nemá tolik statečnosti, jako míval jeho otec Vratislav. Zvláště zlický vévoda Radislav začal proti mladému knížeti dělat intriky a ško­dit jeho krajinám. Václavovi nezbývalo, než táhnout do pole proti hrdému nepříteli. U Žitoměře (nyní Štolmíř, u Českého Brodu) se schylovalo k boji. A tu se ukázala i lidská statečnost, i otcovská láska mladého knížete k poddanému lidu. Zželelo se mu nevinné krve, která se měla kvůli odbojnému Radislavovi na obou stranách prolévat. Jako pravý otec svého lidu a křesťanský hrdina neváhal vydat vlastní život v sázku, aby ušetřil nevinnou krev. Před tváří obojího vojska vyzval Radislava na rytířský souboj, aby ten z nich byl hlavním knížetem v Čechách, kdo v zápase zvítězí. Pyšný Radislav jen ze studu přijal toto vyzvání a právě zahájený zápas skončil vítězstvím Václava. Radislav totiž spatřil na přilbici knížete Václava skvoucí kříž a po jeho boku anděly, kteří odbojnému vévodovi hrozili. Ochromený strachem seskočil z koně, pokořil se a prosil za odpuštění. Svatý kníže mu odpustil a řekl: „Vrať se domů v pokoji, měj dost na svém, já od tebe nic nežádám."

Kdysi byl Václav pozván od císaře Jindřicha Ptáčníka na společnou schůzi. Václav se opozdil v chrámu Páně a všichni čekali na jeho příchod. Císař se nad tím rozmrzel a nařídil, aby shromáždění nevzdali Václavovi poctu, až vstoupí. Jakmile však císař spatřil Václava — sestoupil z trůnu, kráčel mu v ústrety a posadil ho na čestné místo vedle sebe. Ostatní shromáždění žasli nad touto uctivostí; po skončené poradě se tázali císaře, proč tak náhle změnil svůj dřívější úmysl. Císař odpověděl: „Nemohl jsem jednat jinak; jakmile Václav vstoupil, spatřil jsem na jeho čele lesklý kříž a po jeho boku dva anděly." Tímto zjevením byl Jindřich tak zasažený, že nabídl světci svou pokladnici, aby si z ní vybral několik klenotů. Ale Václav si vzal  jen rámě sv. mučed­níka Víta.

Zbožný život knížete Václava nebyl mnohým lechům a vladykům po chuti. Mnozí z nich byli buď pohané nebo povrchní křesťané; toužili po nevázaném životě a chtěli se Václava zbavit. Bratr Boleslav, údělný kníže pšovský, z touhy po trůnu se přidal ke spiklencům. Byl prudký a ctižádostivý; spiklenci mu namlouvali, že je pro trůn způsobilejší než Václav, ba neostý­chali se lživě tvrdit, že mu Václav ukládá o život.

Boleslav se přiklonil k zločinnému záměru. Pozval bratra na 27. září do Boleslavi, kde se měla konat památka posvě­cení kostela sv. Kosmy a Damiána. Václav, třebaže dobře věděl, jaké úklady se proti němu chystají, přijal pozvání a odebral se s družinou do Boleslavi. Zúčastnil se bohoslužeb, a pak, než začala hostina, se věnoval rytířské hře na nádvoří. „Usedl na koně, začal hrát rytířskou hru (podobnou turnaji) a bavit se se svou družinou na Boleslavově dvoře a pak vesele vstoupil do domu, kde se měla konat hostina. Václavovi odpůrci s ukrytými dýkami za zády pod oděvem neustále pomýšleli na  vraždu; třikrát vstali, aby ji provedli, třikrát opět usedli. K Václavovi přistoupil jeden z jeho přátel a řekl mu potichu: „Chystám pro tebe potají koně, sedni na něj! Uprchni! Hrozí ti tu smrt!' Václav však po hostině vzal do ruky pohár a proslovil přípitek ke cti sv. Mi­chala archanděla. Pak odešel do hostinské síně, aby si odpočinul a dlouho se zbožně modlil, zpíval žalmy, až nako­nec unaven usnul."

V noci se sešli spiklenci v Hněvsově dvoře, pozvali k sobě Bo­leslava a radili se: „Půjde na jitřní, tehdy jej chytíme." Když pak ráno zvonili na jitřní, Václav uslyšel zvon a řekl: „Sláva tobě, Pane, že jsi mně dal dočkat se tohoto rána." Vzal opánky, umyl se a šel na jitřní. Boleslav přikázal kněžím chrámu sv. Kosmy a Damiána, aby Václavovi neumožnili vejít do chrámu. Vskutku, kněz chrámu, jakmile spatřil Božího muže přicházet, zavřel chrámové dveře. Boleslav spěchal za Václavem. Václav ho uviděl a pozdravil se s ním: „Zdráv buď, bratře! Přijmi tě Kristus k věčné hostině, žes mne a mou družinu včera tak dobře pohostil!„ Boleslav odpověděl: „Včera podle možnosti, dnes však bratr bratru poslouží takto!" Máchnul mečem a udeřil Václava do hlavy. Václav zachytil meč a řekl: „Jak neobratně si počínáš, abys mne ranil," a srazil Boleslava na zem se slovy: „Vidíš, člověče, že tě mohu zničit jako nej­menší zvířátko. Ale ať je ode mne daleko to, aby se má ruka pošpinila bratrovou krví" a vrátil mu meč a pospíchal do kostela. Boleslav kři­čel: „Přátelé, přátelé! Kde jste kdo? Špatně pomáháte svému pánu v úzkosti!" Tu se vyřítil celý zástup s meči a oštěpy! Česta a Tyra zranili Václava. Hněvsa přiskočil a probodl ho mečem. Václav vypustil duši v modlitbě: „Pane, do tvých rukou poroučím ducha svého." Bylo to dne 28. září r. 929.

 

... "Kdybych nebyl katolíkem a chtěl bych zjistit, která církev je dnes pravá, šel bych hledat tu jedinou církev, která se neshoduje se světem. Šel bych hledat církev, která je nejvíce nenáviděná na světě...

Hledej církev, kterou lidé tohoto světa chtějí zničit ve jménu Boha, tak jako ukřižovali Ježíše.

Hledj církev, kterou svět odmítá,

tak jako lidé odmítli přijmout Krista."

(Fulton SHEEN, arcibiskup)

 

ZBABĚLOST

 Zbabělcem obyčejně pohrdáme. Jsou to lidé, kteří se neodváží přiznat barvu tam, kde by je to něco stálo. Jakmile by jim určité přiznání vyneslo posměch nebo jinou škodu či nepříjemnost, zapírají své město, svůj národ, příslušnost k nějaké skupině a jejím zásadám. Zbabělec utíká z boje, jen se objeví nepřítel. Jenže sklon ke zbabělosti vězí v každém z nás. Jako zbabělci se ukázali dokonce i učedníci Pána Ježíše, když onoho temného dne Ježíšova utrpení se všichni rozutekli. Zbabělci prostě chybí odvaha. K čemu? K cestě pohrdání, posmívání, ohrožení a položení života. Zbabělec si chce za každou cenu zachovat svůj život a to, co je mu v životě drahé. Protože chce zachránit svou čest, své příjmy, své štěstí, ustupuje, jakmile je něco z toho ohroženo.

 Zbabělost je v podstatě důsledkem strachu z kříže. Proto k ní patří strach, obzvlášť strach z utrpení. Strach často vede ke zkratovému, nepromyšlenému jednání. Jsme pak schopni zapřít nějakého blízkého člověka, nějaký drahý ideál nebo zásadu, dokonce Pána Ježíše samého a Jeho církev. Zbabělostí se těžce proviňujeme, stáváme se nepravdiví, bezohlední a nezodpovědní. Snadno se pak stane, že uvrhneme někoho do trápení a nebezpečí, jen abychom zachránili vlastní kůži. Ze zbabělosti zapřel Petr svého Pána, ze zbabělosti se učedníci rozprchli a nechali Pána na pospas davu a nepřátelům. Nelze vyčíslit, kolik zla zbabělost buď způsobila nebo mu nezabránila.

Jen pomysleme na hrozné důsledky zbabělosti během Třetí říše! Kolik zmařených životů, které mohly být zachráněny! – Až tam nás zbabělost dovede, nedáme-li se z ní včas vysvobodit. Proto už dnes musíme tento hřích ze srdce nenávidět a ve víře proti němu bojovat. Ani dnes to není vždy snadné, přiznat se k Pánu Ježíši. Máme dost příležitostí přemáhat svou zbabělost. Zatím nás to nestojí život, alespoň ne v naší zemi. Budeme-li svou zbabělost omlouvat a trpět, může se nám jednou stát osidlem a příčinou, že prohrajeme svůj podíl na věčné slávě.

 Zbabělost můžeme přemáhat i tak, že prostě vezmeme Pána Ježíše za slovo. Vždyť On sám nám předpověděl, že na světě budeme procházet soužením, ale zároveň nás povzbuzuje: "Mějte důvěru! Já jsem přemohl svět!" (J 16,33)

 Při poslední večeři, několik chvil než ho všichni opustili, řekl Ježíš Petrovi: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal tříbit Vás jako pšenici, ale já jsem za tebe prosil, aby tvá víra nepřestala; a ty, až se obrátíš, utvrzuj ve víře své bratry.“ (Luk 22,31) Petrovy strachy se v evangeliu prolínají s jeho silnými slovy: „Kdyby Tě všichni opustili, já ne.“ Po Ježíšově zatčení utekl jako ostatní... Ale to bylo ještě před jeho obrácením. Na konci života byl ukřižován v Římě 29. června r. 69. Zbavit se strachu je důsledkem skutečného obrácení k Bohu.