duben 2008

 Milí přátelé,

23. dubna slavíme svátek Sv. Vojtěcha, pražského biskupa, který velmi často hostoval v tomto kraji a zvláště v našem městě, ve svém biskupském sídle. V kostele v Milavčích se nachází obraz, který znázorňuje epizodu z jeho života: Na své cestě jednou unaven, chtěl si Vojtěch trochu odpočinout a usnul. Viděl ho jeden pastýř a udělal si z něho legraci, zatroubil mu do ucha. Sv. Vojtěch ho rozzlobeně pokáral a pastýř v té chvíli ztratil sluch. Když to Vojtěch zjistil, dal mu požehnání a pastýř znuvu nabyl sluchu.

 Sv.   V o j t ě c h   (lat. Adalbertus) byl synem Zlického vévody Slavníka, sídlícího na hradě Libici nad Cidlinou, a matky Střezislavy. Narodil se kolem r. 951. Poněvadž vynikal tělesnou krásou a silou, určil ho otec ke stavu světskému. Tu však chlapec smrtelně onemocněl; rodiče ho položili na oltář Panny Marie, a když vyvázl z nebezpečí, slíbil otec, že z vděčnosti vychová syna pro stav duchovní.

 Asi o deset let později se zastavil na Libickém hradě sv. Adalbert, mnich a biskup, který se vracel z misionářské cesty z Ruska. Vypravoval o různých národech a o útrapách, jaké mezi nimi zakusil. Jeho vypravování mocně působilo na vnímavou mysl jinocha. V Praze tehdy nebyly vyšší školy, a tak byl r. 972 vypraven na školu v Děvíně (Magdeburku). Magdeburským arcibiskupem byl sv. Adalbert. Vojtěcha přijal vlídně, otcovsky nad ním bděl a při biřmování mu dal své jméno Adalbert. Jeho životopisec Bruno vypravuje, že se Vojtěch zúčastňoval chlapeckých žertů, ba že se i později, když se vrátil do Čech, zprvu oddával světským radovánkám.

 R. 981 zemřel arcibiskup Adalbert a Vojtěch se vrátil do vlasti. Pražský biskup Dětmar posvětil Vojtěcha na podjáhna. Brzy nato Dětmar onemocněl na smrt. Když byl blízko smrti, naříkal; "Ach, jaký jsem byl a jaký bych nyní chtěl být! Můj hřích by přece došel odpuštění, kdyby hříchy mého svěřeného lidu nezvětšovaly mou bídu. Nebránil jsem lidu zběsilému. Nedovedl jsem odvrátit zkázu, do které se dobrovolně vrhal. Běda mi, že jsem mlčel!" Tyto výčitky a žaloby mocně otřásly Vojtěchem, jenž byl Dětmarově smrti přítomen. Byly pro něj počátkem přísného života.

 Duchovenstvo, kmeti a čeští vladykové s králem Boleslavem II. v čele rokovali, kdo by byl nejhodnější biskupského stolce. Nakonec zvolali: "Kdo jiný, než náš rodák Vojtěch, jehož urozenost, učenost a přívětivé chování se spojují tak velkou důstojností? Ten bude naším dobrým vůdcem!" Přivedli ho do shromáždění a pravili: "Ty budeš naším biskupem, chtěj nebo nechtěj! Ty znáš dobře otvírat cestu, která vede do nebeské vlasti."

 Vojtěch přijal volbu, ač nerad. Z biskupských důchodů si ponechal pouze čtvrtinu na své potřeby, zbytek vynakládal na dobro církve, duchovenstva a nuzných lidí. Jednou pozdě večer přišel jakýsi ubožák a prosil o dar. Vojtěch byl ve velké nesnázi, neboť neměl nic. I daroval ubožákovi peřinu, kterou se chtěl sám přikrýt. Když později jako biskup kráčel do císařského města Ravenny bez lesku, tázal se ho kdosi z duchovenstva: "Proč neneseš aspoň biskupskou berlu?" Světec odpověděl: "U živého Boha, před jehož tváří stojím, je lehké nosit biskupskou berlu, ale přetěžké klást počet z toho, až přijde přísný soudce živých i mrtvých, aby soudil k životu věčnému nebo k věčnému ohni!"

 Jindy zase prosila chudá vdova o almužnu pro sebe a pro děti. Vojtěch ochotně sáhl do kapsy. "Nemám nic u sebe," řekl přívětivě ženě, "Přijď zítra do města! Potom ti dám, kolik budu moci." Řekl a šel dále svou cestou. Tu se však rozpomněl: "Budu-li zítra ještě živ? Musím dát dnes, tak bude mít dar svou cenu. Pak budu před soudem bez bázně a žena nebude mít škodu." Vrátil se, zavolal ženu a daroval jí svůj plášť.

 Vojtěchova horlivost pro čest a slávu Boží a pro spásu duší byla neúnavná. Ale neměla příliš úspěch. V zemi nebylo sice mnoho pohanů, ale udržovaly se pohanské zvyky, například sňatky mezi blízkými příbuznými, mnohoženství u šlechty, krevní msta, trhy v neděli a ve svátek, prodávání křesťanských zajatců židům; kněží se mnohdy ženili a když byli káráni, hledali ochranu u světských velmožů. Proto požádal míšeňského biskupa Volkolda, aby prozatímně spravoval biskupství pražské, a vydal se r. 989 se svým bratrem Radimem na cestu do Říma. Jakmile tam přišel, prosil papeže Jana XV. o radu, co by měl dělat. Naříkal: "Můj svěřený lid mne nechce poslouchat." Papež odpověděl: "Synu! Nejsi-li s to vést svůj lid, uchyl se do ústraní a snaž se zachránit sám sebe!" Vojtěch chtěl putovat do Jeruzaléma. Císařovna Theofana, matka císaře Oty III., která právě pobývala v Římě, mu dala na cestu tolik zlata, kolik mohl Radim unést. Ale Vojtěch ihned všecko rozdal mezi chudé. Opat sv. Nil mu poradil, aby neputoval dál, ale aby v Římě vstoupil do kláštera.

 Mezitím se Čechům zastesklo po biskupovi. Proto mohučský arcibiskup Willigis poslal do Říma list tohoto obsahu: "Češi litují svých nepravostí a přejí si opět Vojtěcha za svého biskupa. Slibují nápravu." Papež Jan XV. souhlasil slovy: "Vraťme jim, oč spravedlivě žádali, ale s touto podmínkou: budou-li ho poslouchat, ať tam zůstane, nebudou-li však chtít zanechat svých obvyklých nectností, ať tento náš milý bratr opět od nich odejde!" Vojtěch se vrátil do Čech. Bylo to r. 992. Cestou na Plzeňsku na Zelené hoře požehnal své milé vlasti. V Praze ho radostně uvítali duchovní i zástupy lidu a slibovali poslušnost.

 V r. 993 založil Vojtěch benediktinský klášter v Břevnově u Prahy. Břevnovský klášter se stal ohniskem křesťanské kultury. Potom se odebral na Moravu, odtud na Slovensko; v Ostřihomi se sešel s uherským vévodou Geyzou a biřmoval jeho syna na jméno Štěpán. Ubíral se pak Nitrou do Bílého Chorvatska a kázal i v Krakově.

 Když se Vojtěch vrátil z apoštolské cesty do vlasti, nalezl poměry rozhárané. Mocný rod Vršovců byl v nepřátelství se Slavníkovci. Tehdy se stalo, že manželka jistého Vršovce, nařčená z cizoložství, utekla do chrámu na Pražském hradě a dovolávala se práva útočištného. Podle pohanského práva měla být sťata vlastním manželem. Biskup Vojtěch ji nevydal, nýbrž žádal, aby byla podrobena soudnímu řízení a pokání. Vršovci však porušili útočištné právo, odtrhli ženu od oltáře, vyvlekli ji z chrámu a sťali ji mečem. Vojtěch vyobcoval tyto zbojníky z církve. Ale tím se jen přiostřilo nepřátelství. I rozhodl se po druhé složit břemeno biskupského úřadu a odebral se do Říma do kláštera. Vojtěch si vyžádal u papeže slyšení. Prosil: "Poskytni mi, Svatý otče, útěchu, mám-li odcházet smutný. Uposlechnou-li ovečky mého hlasu, chci s nimi žít a umřít, ne-li, chci s tvým povolením jít kázat evangelium pohanským národům." Papež Řehoř V. svolil.

 Na další cestě domů poděsila Vojtěcha nová neblahá zpráva; Vršovci zavraždili na hradě Libici čtyři Vojtěchovy bratry. Proto se Vojtěch uchýlil do Polska. Tam ho kníže Boleslav Chrabrý uctivě uvítal. Poslal také do Čech poselstvo s dotazem, žádají-li si Češi mít Vojtěcha za svého biskupa. Odpověděli uštěpačně, že ho nechtějí. Proto se rozhodl, že půjde k pohanským Prusům. Vyčkával na jarní období. Mezitím pečoval o zvelebení služeb Božích ve Hnězdně. R. 997 se vydal na cestu, provázen Radimem a Benediktem. Z Gdaňska se plavil do zátoky Frižské. Sotva jej spatřili domorodci, obcházeli ho hněvivě a jeden z nich jej udeřil veslem mezi lopatky se slovy: "Neodejdete-li rychle odtud, budete mučeni a usmrceni." Vojtěch se pustil hlouběji do kraje a přišel do větší osady. Starosta se ho tázal, kdo je a co tam hledá. Odpověděl: "Jsem Slovan jménem Vojtěch, stavem mnich, dříve biskup, a přicházím k vám, abyste opustili modly a poznali pravého Boha." Prusové mu však hrozili zabitím a odvezli ho i s průvodčími na lodi k místu, kde je nyní město Pilava.

 Jeho bratr Radim řekl: "Jsme hladoví a umdlení." Vojtěch poodešel do lesa a přinesl spoustu hub a sladkých bylin. Poté sloužil mši svatou a pak kráčel k blízkému městu. Sotva vystoupil na násep, seběhli se lidé a házeli po něm kamením. Vrátil se a vešel do lesa, zvaného Romovské pole, o němž nevěděl, že je to pro Prusy posvátné místo. Zde jej přepadli Prusové, vedení pohanským knězem Sikkem. Ten probodl Vojtěchovu hruď oštěpem, ostatní ozbrojenci bodali umírajícího, až se ze sedmi hlubokých ran valila krev. Vojtěch rozepjal ruce, modlil se za vrahy a klesl mrtev k zemi. Pohané mu usekli hlavu a dali ji na kůl. Benedikt a Radim byli spoutáni, později pak propuštěni. To se stalo 23. dubna 997 blíže nynějšího města Fischhausen u Královce. Tělo sv. Vojtěcha bylo přeneseno zprvu do Třemešné, pak do Hnězdna a r. 1039 do Prahy.