Říjen 2008
EXISTUJE BŮH?
Nejsnadnější cestou poznání Boha by bylo, kdyby se nám ukázal. To však není dáno všem a proto mnozí takový způsob popírají. Jiná cesta, která je přístupná každému, je cesta osobního hledání. Bývá však hodně obtížná a proto ji mnozí rychle opouštějí. Ani tyto úvahy nejsou zpočátku snadné, ale co je v životě snadné a přitom nemá plytké základy?Člověk musí mít odvahu pustit se do hloubky.
V oblasti lidského poznání se uplatňují důkazy experimentální, historické a metafyzické (filosofické zkoumání). Experimentální (skrze pokusy) jsou nejzřejmější, poněvadž se dají ověřit. Historické a metafyzické mohou hýl naopak častěji vystaveny chybám pro nedostatek znalosti historie anebo pro nesprávný logický postup.
Při odpovědi, zda existuje nebo neexistuje Bůh, budeme mít ponejvíce na mysli důkaz metafyzický. Proto nejdříve: "Co je metafyzika?"
"Metafyzika je filozofie v užším slova smyslu, je to věda o nejvyšších principech, nejhlubších základech nejen lidského a člověku přístupného, ale veškerého bytí (o všem, co existuje). Uvažuje o tom, co je za smyslovými poznatky, snaží se poznat podstatu věcí, chce poznat jejich původ a účel. Obírá se proto posledními, nejobecnějšími otázkami bytí a dění (existencí, kvalitou, množstvím, časem, prostorem, příčinností, silou, pohybem atd.). Je to filozofie par excellence; její metodou je především spekulace - důkladné přemýšlení.“ (Filosofický slovník)
Přímá cesta, kterou se lidské myšlení ubírá, je buď od příčiny k účinku (např. otočím vypínačem a rozsvítí se žárovka). Nebo nepřímá cesta - od účinku k příčině (vejdu-li do pokoje a žárovka už svítí, vím, že ji někdo rozsvítil přede mnou).
Obojí způsob se uplatňuje ve vědě a má cenné využití. Pokrok věd by nebyl myslitelný bez jedné ani bez druhé. Je to vědecká cesta. A mezi vědeckými objevy a vynálezy je totiž mnoho těch, které byly dříve předvídány, než se uskutečnily. A právě metodou metafyziky a cestou nepřímého usuzováním (z účinku na příčinu) musí postupovat každý, kdo chce odpověděl na otázku, zdá existuje či neexistuje Bůh. Z projevů Boží všemohoucnosti ve vesmíru, ve světě, v přírodě a v nitru člověka lze totiž dospět k poznání Boží existence.
O tom, že je to cesta správná, čteme i v Bibli: "Z velikosti a krásy tvorstva srovnáním lze poznat jejich stvořitele" (kniha Moudrosti 13, 5).
P R V N Í P Ř Í Č I N A V Š E H O
Jděme v mysli pozpátku po rodokmenu lidstva a dojdeme až k prvnímu člověku. A stejně tak, půjdeme-li pozpátku po linii živočichů a rostlin, dojdeme až k prvním jedincům živočišstva a rostlinstva, k první buňce. Ale chceme jít ještě dál: až k tomu, co bylo vůbec první.
Jaké však muselo být to, co bylo první? Jaké to muselo mít vlastnosti? Muselo to být:
1) Jednoduché: V metafyzice jednoduché znamená nesložené a nedělitelné. Muselo to být nesložené z částí, neboť jinak by ty části (ať časem nebo přirozeností) existovaly před tím; a tak by to nebyla první příčina.
2) Neměnitelné: Změna je totiž přechod z jednoho stavu do druhého. Kdyby to, co bylo první, bylo měnitelné, znamenalo by to, že něco v nějaké formě existovalo před tím; a zase by to nebylo první.
3) Věčné: Už tím, že je to jednoduché a neměnitelné, musí to být ze své podstaty věčné.
4) Nehmotné: Základní vlastností hmoty je kvantita (množství „rozsažnost“), neboť hmota má části. Je-li však to, co bylo první jednoduché (bez částí), musí to byl laké nutně nehmotné; a tím je lo i prostorově neomezené a nevázané na místo.
5) Absolutně dokonalé: díváme-li se totiž na věci kolem sebe, zjišťujemc v nich mnoho krásy, dobra a dokonalosti. A to všechno je účinek toho. co bylo první; první příčiny. Všechna dokonalost všeho, co existuje, musela být tedy v první příčině; ba, v ní muselo byl dokonalosti ještě neskonale víc, protože příčina je vždycky větší než účinek. Je tedy první příčina všeho úplně dokonalá; je absolutně dokonalá, neboť kdyby jí chyběla jen jediná dokonalost, znamenalo by to, že něco má a něco nemá – nemohla by být příčinou všeho, nemohla by být prapůvodní a byla by složená. Ona však je jednoduchá (bez častí), a proto musí mít všechno v plné míře; musí být absolutně dokonalá.
6) Absolutně rozumné: Kolik moudrosti je přece vtisknuto do stvořeného světa, nehledě k tomu, že jsou tu rozumné bytosti, lidé. Všechna tato moudrost ve stvořeném a rozumnost lidská (inteligence) je však produktem první příčiny. A v ní jí musí být mnohem více: tvrdíme, že je absolutně rozumná, bez možnosti ještě něco poznat; jinak by se totiž mohla zdokonalovat, měnit se, a to by znamenalo, že není jednoduchá, a tedy ani prvá příčina (ani vždy existující).
7) Absolutně svobodné: Svět i vesmír jsou plny zákonů a zákony jsou plánem rozumu, který provádí vůle; jsou tedy zákony projevem vůle. Zákony světa a vesmíru mohou však být jedině projevem vůle první příčiny; ona je proto svobodná (má vůli). A protože jimi svět důsledně řídí a ovládá - živá i neživá příroda tyto zákony důsledně zachovává, musí být první příčina mocná (všemocná).
Vidíme z toho, že nepřichází vůbec v úvahu hmotnost první příčiny (je přece jednoduchá, neměnitelná, nehmotná). Avšak rozum a svoboda jsou projevy ducha; musí být proto první příčina duchová. A kdo dokonale poznává a může všechno, co chce, je také dokonale blažený a šťastný.
A tak se nám poznání první příčiny zúží přinejmenším natolik, že už neřekneme něco, ale Někdo.
Odkud však má tato první příčina (tento tajemný Někdo) své bytí a svoji působnost, když víme, že každý z nás a všechno na světě pochází z něčeho nebo od někoho jiného? Od koho je doslala ona?
Od nikoho, poněvadž jinak by nebyla první příčinou. Má je sama ze sebe, je zcela soběstačná, existuje sama od sebe. "Je proto, že je" (Bůh se Mojžíšovi představil (čteme v knize Exodus 3,14): JSEM, KTERÝ JSEM).
Je to bytí samo o sobě (nejdokonalejší bytí bez jakéhokoliv omezení) a je to plnost veškerého bytí. Je totiž, zdrojem, z něhož všechno ostatní pochází a na němž vše ostatní závisí; je zdrojem veškerého bytí (zdrojem všeho ostatního, co existuje). Je to skutečná první příčina všeho.
Jaký je její vztah, vztah této příčiny ke stvořenému? - Řekli jsme už, že základní vlastností hmoty je kvantita (množství, rozsažnost). Proto má na světě všechno určitou velikost, tvar, hranice, meze. Všechno hmotné je omezené, i v nejmenších částech (atomy, dokonce i jejich části). A protože z těchto hmotných částí se skládá celý svět, je omezeno, ohraničeno všecko. To platí i o přírodních zákonech: mají stálé a pevné konstanty (číselné hodnoty), podle nichž se uplatňují.
Co však má své meze, omezil někdo jiný (uspořádal - dal řád). Musí ledy existovat Někdo, kdo všechno uspořádal a dal všemu určitou velikost, tvar a hodnotu.
Nad souhrnem stvořených věci musí být první příčina, která všemu dala hranice. A ona sama musí být bez hranic (protože by i jí musel dát, hranice někdo jiný), musí být tedy nekonečná v každém směru, nehmotná ... původce všeho.
Existuje Bůh?
Existuje první příčina všeho, bytí samu a plnost veškerého bytí, absolutně nezávislá a soběstačná, zdroj bytí všeho ostatního: a ta je jednoduchá, neměnitelná, nehmotná, věčná, absolutně dokonalá, absolutné rozumná a absolutně svobodná; je to Původce všeho, který všemu stvořenému vymezil velikost, tvar a hodnotu.
A to všechno může platit jen o jediném - o tom, kterému podle našeho pojetí říkáme Bůh.
Pocházím z Leopoldova, ze slovenského městečka
v Trnavském kraji, které je asi tak velké jako Horšovský Týn. Po skončení
střední hotelové školy v Piešťanech jsem pracoval v pohostinství dokud mě
nepovolali na dvouletou vojenskou službu. Po ní jsem nastoupil na studium
teologie v Bratislavě, později v Římě.
Po kněžském svěcení jsem byl kaplanem v Římě
ve dvou různých farnostech. V Římě jsem vystudoval doktorát z eschatologie
(věda zabývající se životem po smrti). Po šestiletém pobytu ve Věčném městě
jsem se stal správcem jedné z bratislavských farností, v městské části
Bratislava-Rača. Kromě farní správy jsem začal
vyučovat dogmatické teologie na Univerzitě Komenského, jako odborný asistent
římskokatolické teologické fakulty.
Byl jsem ustanoven diecézním moderátorem hnutí
Světlo-život, a od roku 2002 zvolen prezidentem sdružení Soteria - střediska
křesťanského vzdělávání a evangelizace. Po svém odchodu z Bratislavy jsem se
stal duchovním otcem církevní školy sv. Jozefa v
Hlohovci. V hlohovecké farnosti jsem byl také pověren přípravou věřících ke svátosti biřmování a
všeobecnou pastorací mládeže.
O misi v České republice jsem usiloval už
několik let. V dubnu 2005 jsem poprvé navštívil plzeňského biskupa mons. Radkovského a požádal jsem
ho o přijetí do diecéze, ale tehdy tomu okolnosti nepřály. Po třech letech jsem
se znovu pokoušel o možnost pastorace v českém pohraničí a tentokrát úspěšně.
Byl jsem přijat do plzeňské diecéze a poslán do farnosti Horšovský Týn.
K 1. září jsem tedy zanechal vyučování na půdě
Univerzity Komenského, opustil jsem slovenské farnosti a pastoraci slovenské
mládeže a v důvěře v Boží prozřetelnost dávám se do služby lidem na Domažlicku.
Věřím, že poslání, které jsem dostal od Boha je nadpřirozené, že Bůh mě posílá
k lidem, kteří mají dosáhnout věčného cíle. A prosím ve svých modlitbách, abych
ve své službě neochaboval a abych přinášel naději všem, kdo v beznaději a v
zklamáních zabloudili, anebo alespoň trochu Božího světla těm, kdo ve všedním
životě prostě hledají štěstí.