TŘÍKRÁLOVÝ VÝLET

       V sobotu 13. června pořádala Charita Horšovského Týna již druhý výlet s koledníky Tříkrálové sbírky. V 7 hodin ráno vyrazilo 51 dětí a 18 dospělých. První zastávka byla v Koněpruských jeskyních. Děti obdivovaly krápníky, zkoušely k nelibosti dospělých ozvěnu, někteří se strachem přetrpěli absolutní tmu a většina počítala závěrečné schody výstupu z jeskyně.

       Po vydatném občerstvení a očesání místních třešní po vzoru kaplana Miry Vanča, všichni naskákali do autobusu a pokračovali na Svatou Horu. Tam si prohlédli jedinečnou výzdobu a oslavili Mši svatou s Paterem Vančou a Prchalem. Několik dětí přiznalo, že v kostele byly dosud jen za účelem pohřbu nejbližších. Děti se naobědvaly, zakoupily upomínkové předměty i pamlsky a vyběhaly se na nedalekých trávnících.

       Všichni jsme se autobusem přemístili na nedaleký důl Anna v Příbrami. Na nádvoří byly vystaveny opravené staré důlní vláčky, které se dříve skutečně používaly při práci v dole. Naši koledníci od nejmenších až po největší všechny vagónky prolezli a se vším točili a kývali. Jejich nadšení po přejezdu na důl Anna bylo nepopsatelné, když zjistili, že se všichni svezou funkčním důlním vláčkem. Průvodce vyprávěl jen zajímavosti a tak nikomu nevadila zima, ani stále kapající voda.

       Po cestě domů se děti podělily o všechny zbývající svačiny i pití. Cestu autobusem všem zpříjemňoval hrou na kytaru pan kaplan Miro. Obdiv patří i řidiči autobusu, který s přehledem snášel nejen zpěv koledníků.

       Poděkování patří všem, kdo pomohli výlet naplánovat, dobrodincům co zaplatili všem vstup do jeskyní i do dolu, dárci sladkostí pro všechny děti i těm, co nás doprovázeli modlitbou.

       Přesně za týden – 20. června - se většina výletníků sešla na faře v Horšovském Týně. Všichni probrali své zážitky z výletu, zahráli si zajímavé soutěže a při kytaře a zpěvu si opekli buřty. Všichni koledníci chtějí příští rok opět tak pilně koledovat, aby se pak zas všichni sešli na zajímavém výletě.

 Výlet dětmi se vydařil! Navštívili jsme nejkrásnější české poutní místo na Svaté Hoře. Přinášíme několik informací, které Vám mohou posloužit jako typ na začínající prázdniny.  Svatá Hora

 Dle pověsti ji dal postavit již ve 13. století rytíř z rodu Malovců jako dík Panně Marii za vyslyšené prosby, když ho ochránila před pronásledujícími loupežníky. Podle jiných zpráv byla postavena o století později. Slavný český historik 17. století Bohuslav Balbín, který se zabýval podrobně dějinami Svaté Hory, datuje vznik kaple zhruba do počátku 16. století. Byla to tehdy velmi jednoduchá, chudá, skromná svatyně dokonce bez dveří. Zasvěcena byla zřejmě od počátku Nanebevzetí Panny Marie.

 Nejstarší známý půdorys Svaté Hory asi z roku 1658, který byl ideovým předchůdcem současného stavu, uvádí ústřední svatyni, která mohla opisovat půdorys původní kaple, jako stavbu s krátkou širokou lodí a stejně širokým i dlouhým presbytářem půlkruhově ukončeným. Kaple byla vyzdobena nástěnnými malbami krátce po dokončení stavby. Balbín ji kladl do doby krále Vladislava II. nebo do prvních let panování Ferdinanda I.

 Kaple byla postavena v době náboženské roztříštěnosti. přehmatů a nepokojů, zřejmě nákladem držitele panství a města Příbrami. Jednoduchost, neslohovost stavby ovšem nevylučuje, že ji na obecním pozemku postavil nějaký poustevník sám, bez náročného architektonického záměru. Na severní straně ve svahu směrem k městu stála skutečně poustevna, malá roubená chatrč, do níž v 16. a 1. polovině 17. století ustavovala poustevníky příbramská obec. V průběhu 16. století bylo postaveno mnoho kaplí s poustevnami na různých místech v Čechách (za Josefa II. koncem 18. století jich bylo zrušeno 83).

 Smyslem cesty poutníků bylo uctívání Panny Marie, kterou zosobňovala známá soška Panny Marie Svatohorské. Dle tradice ji vyřezal sám první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic podle Kladské madony a umístil ji ve své kapli v příbramské tvrzi, kterou dal sám postavit. Příbram byla od 13. do 15. století majetkem pražských biskupů a později arcibiskupů.

 V době husitských válek byla prý soška ukryta v příbramských dolech, pak krátce ve farním kostele sv. Jakuba a posléze na Březnickém předměstí Příbrami ve špitálním kostele sv. Jana Evangelisty, který dal také postavit spolu se špitálem Arnošt z Pardubic ve 2. polovině 14. století. (Za Josefa II. byl kostel zrušen a později zbořen). Historické zprávy prvně uvádějí sošku Panny Marie ve špitálním kostele po husitských válkách.

 Kdy horníci sochy na Svatou Horu přenesli, to přesně nevíme, odhadujeme, že to bylo ještě v 1. polovině 16. století. Spojení mariánské sošky se svatohorskou svatyní je pro budoucnost téměř trvalé. Milostná soška Panny Marie Svatohorské je gotická dřevořezba. Socha je domácího původu a jako by zahajovala místní lidovou řezbářskou tradici příbramských horníků.

 Procesí na Svatou Horu se stalo zvykem v 16. století, a to i za časů protestantských duchovních ve městě. Z řady poustevníků, kteří spravovali svatohorskou kapli, byl nejproslulejší Jan Procházka. Jako měšťan a pláteník žil v Nymburku až do roku 1619, kdy oslepl. V následujících letech ho zprávy zastihují v Praze, kde živořil jako žebrák. Po letech, počátkem roku 1632, se mu zdál sen o starci, který ho vybízel, aby se odebral na Svatou Horu a uctíval tam Pannu Marii. Tentýž sen se opakoval vícekrát, až posléze se Procházkovi zdálo, že mu stařec přímo poručil, aby šel na Svatou Horu a, chce-li získat opět zrak, aby tam uctíval Pannu Marii. Procházka se zalekl a na příkaz starce se konečně rozhodl. Svatou Horu neznal a ani nevěděl, kde je; měla význam pouze místní, a v povědomí široké veřejnosti ještě nebyla. Když konečně zjistil po mnoha dotazech, kde Svatá Hora stojí, vydal se tam v doprovodu svého osmiletého vnuka a na místo dorazili 10. června 1632. Netušil, že to bude právě on, kdo bude příčinou uvedení Svaté Hory v širší známost. Delší dobu opuštěná poustevna mu byla příbramskou obcí svěřena i s povinností pečovat o kapli. Po třech dnech pobytu zde se Procházkovi zázračným způsobem vrátil zrak. Viděl nejdříve mlhavě, ale v příštích dnech zřetelněji a zřetelněji.

 Vyslyšení proseb poutníků u svatohorské Panny Marie bylo známo již dříve, včetně uzdravení, ale Procházkovo prohlédnutí po tolika letech slepoty bylo pokládáno za skutečně zázračné. Potvrzeno bylo svědeckými výpověďmi i lékařským dobrozdáním. Zpráva se bleskově roznesla po celé zemi a dostala se až do Vídně. Císař Ferdinand II. se svým synem Ferdinandem III. navštívil Svatou Horu již roku 1634. Byla to dosud asi nejvzácnější návštěva, která význam místa zdůraznila. Ve stejném roce vykopal Procházka studnu - pozdější Mariánskou. Do té doby zde studna nebyla a poustevníci museli nosit vodu z města. Přinesená voda v parných dnech nemohla pro osvěžení mnoha poutníků stačit. Po Procházkově neuvěřitelném uzdravení se příliv poutníků výrazně zvýšil. Také zájem okolní šlechty stoupal. Špatný stav kaple hnul svědomím mnohých a začali tedy vlastním nákladem pořizovat nové dveře, okna, strop, varhany a další vnitřní vybavení.

 Příbramský děkan při nedostatku duchovních v době třicetileté války nemohl vyhovět přáním poutníků a na Svatou Horu docházel zřídka. Příbramští konšelé tam chtěli mít duchovní správu stálou a chtěli ji tedy svěřit některému duchovnímu řádu. Po dlouhém jednání bylo rozhodnuto svěřit správu nad Svatou Horou březnickým jezuitům, kteří o ni již dříve velmi usilovali. Vytušili, že poutní kaplička s tehdy již proslulou mariánskou soškou je ideální poutní místo, z něhož, díky skvělé poloze v samém středu Čech, lze vybudovat nejslavnější mariánské poutní místo v zemi. Do správy jim byla dána v roce 1647. Březnici, v níž měli svoji kolej, spojili jezuité se svatohorskou svatyní již roku 1649 tzv. svatou cestou šestnácti křížů s obrazy, která byla později nahrazena zděnými výklenkovými kapličkami. Na Svaté Hoře postavili ještě chalupu pro řeholníky.

 Jezuité ze Svaté Hory pomáhali v duchovní správě v širokém okolí, ale nejvíce se věnovali přece jen poutníkům. Slávu svatohorské Panny Marie šířili a zvyšovali duchovními slavnostmi, kázáními, knížečkami, obrázky apod. Kaple brzy nestačila a byla tedy již roku 1658 doplněna na bocích o kaple sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského a nad ní postavena věž pro zvony a věčné světlo, které zářilo za nocí daleko do kraje jako světlo majáku. S Příbramí byla kaple pro větší pohodlí účastníků procesí spojena prvním schodištěm, tehdy ještě nezakrytým. Téhož roku narýsoval slavný italský architekt Carlo Lurago (usazený v Praze) první projekt na velkorysé vybudování poutního místa podle ideového návrhu jezuity P. Benjamina Schleyera, který vycházel z italských předloh. Plán byl nepatrně upraven a realizován v rozsahu, jaký známe dnes. Carlo Lurago pracoval pro březnické jezuity již dříve, v Březnici jim postavil velký kostel sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce, hřbitovní kostel sv. Rocha a poutní kapli v nedaleké Dobré Vodě. Byl nejvýznamnějším architektem té doby u nás. Svými skvělými projekty si získal představené především jezuitského řádu, kteří ho pověřili vypracováním mnoha dalších projektů pro řadu převážně sakrálních staveb v Čechách.

 Jezuité získali cílevědomou popularizací náklonnost nejen okolní šlechty, ale i nejbohatších a nejvýznamnějších zemských úředníků a velmožů a s ní i jejich štědrou finanční podporu. Mecenáši z řad šlechticů dávali vyzdobit jednotlivé kaple, které kromě zasvěcení nesly i jejich jména. Na výzdobě se podíleli nejen místní umělci, ale hlavně umělci z Prahy, většinou vlašského původu.

 V 17. století se svatohorský areál stal jedním z nejrozsáhlejších a nejvýznamnějších raně barokních objektů u nás. Kromě šlechty se na stavbě a výzdobě podílela i města (Praha, Plzeň, Mníšek a Březnice), ale především nesčetné zástupy dnes již neznámých poutníků, kteří přispěli svými dary na postavení tohoto vlastně národního památníku.

 Centrální svatyně na vyvýšené terase obklopena kaplemi a pod terasou ambitem – řešení od té doby v Čechách neznámé. Tento typ poutního místa se stal pravzorem pro četná další poutní místa, která byla v Čechách později vybudována. Především oba vstupní portály patří k tomu nejlepšímu, co v této době bylo v Čechách vybudováno, a lze je na základě analýzy opět připsat tvorbě nejvýznamnějšího tehdejšího architekta Kryštofa Dientzenhofera. I jeho syn Kilián Ignác – nejslavnější architekt vrcholného a pozdního baroku nejen v Čechách, ale v celé Evropě – vypracoval před rokem 1727 pro Svatou Horu návrh monumentálního dvouramenného schodiště při severní straně ambitu navazujícího na krytou chodbu se schodištěm do města. Návrh byl realizován v letech 1727 – 1728, ovšem ve zjednodušené podobě, která se nám zachovala.

 Když se počet poutníků se stále zvyšoval, věhlas Svaté Hory se šířil i za hranice Čech, a množství lidí z Bavor, Rakouska a Uher bylo stále větší a jejich návštěvy se stávaly pravidelnými. Bohuslav Balbín zaznamenal, že „cesty tohoto kraje se netrhnou pro ustavičná procesí na Svatou Horu, celý kraj je doslova posvěcený zbožností“. Náboženské slavnosti byly stál častější, slavnostnější a okázalejší. Hlavní oltář v ústřední svatyni byl postaven (v několika etapách) celý ze stříbra - do té doby věc u nás nebývalá. Nejvíce pozornosti se dostalo milostné sošce Panny Marie Svatohorské. Z darů poutníků jí byl zhotoven roku 1723 zlatý, drahokamy, emailem a perlami zdobený tepaný šat, ale mariánští ctitelé si přáli ještě více – zlaté královské korunky. Korunování poutních obrazů a soch mariánských bylo zavedeno z popudu italského jezuity Alexandra Sforzy Pallavicini, který vyslovil myšlenku, že nosí-li zlaté koruny vládnoucí knížata a králové, tím spíše toto právo přísluší Královně nebes a jejímu Synovi. Této výsady se dostalo konečně i milostné sošce Panny Marie Svatohorské, a tím i celé Svaté Hoře, která se tak zařadila mezi nejslavnější poutní místa na světě. Korunovace se konala 22. června roku 1732. Výročí korunovace se slaví od té doby každým rokem až do současnosti vždy třetí neděli po svatodušních svátcích. V současnosti navštěvují Svatou Horu poutníci a turisté z celého světa. Více na stránkách: www.svatahora.cz