"Na Hromnice, o hodinu více"

 2. února je SLAVNOST OČIŠŤOVÁNÍ PANNY MARIE (Svátek HROMNIC – světí se svíce hromničky, protože Kristus je "Světlo k osvícení pohanů."

 Tento den si připomínáme, jak Sv. Josef a Panna Maria přinesli božské Dítě do chrámu, aby je představili Pánu a dali předepsanou oběť. Stařec Simeon, veden Duchem svatým, přišel tam právě v tu chvíli a poznal v Dítěti Mesiáše. Vzal je do svých rukou a velebil Boha: "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvou spásu, kterou jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům a slávou pro tvůj lid Izrael."

 Simeon jim požehnal a jeho Matce Marii prohlásil: „On je poslán k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - a tvou duši pronikne meč, aby se projevilo smýšlení mnoha srdcí.“ (srov. Luk. 2, 22 - 35)

________________________________________________________________________________

"Buďte vždy připraveni odpovědět každému, kdo by se vyptával po důvodech vaší naděje."

5. pokračování – dnes na téma: SPOJE LIDSKÉHO NITRA K NADSVĚTU

 Zamýšlejme se nyní nad otázkou svědomí a skrytých tužeb lidského nitra. Ptejme se, odkud pocházejí a jak si je vysvětlit.

 Existuje svědomí?

 Pohybujeme se v množství životních pravidel a zákonů, jimiž se řídí mravní život. Nestačí ovšem zákony znát - nestačí se jen, jak se dnes říká, ve světě vyznat, je třeba umět rozpoznat, který skutek je správný a který špatný, tedy dovolený nebo nedovolený. Toto srovnávání všeobecného mravního zákona s jednotlivými případy provádí svědomí.

 SVĚDOMÍ je úsudkem praktického rozumu o dovolenosti nebo nedovolenosti, o mravní hodnotě určitého činu, který chci vykonat, nebo který jsem už vykonal. Nejedná se o všeobecnou mravní normu: "Čiň dobré a varuj se zlého!" Ale o to, co právě teď (v konkrétní chvíli) myslím, chci říci nebo vykonat, anebo co jsem pravě myslel, řekl či vykonal.

 Podle toho, zda se svědomí zaměřuje na to, co teprve má být vykonáno (zdali je to správné nebo špatné, dovolené nebo nedovolené, přikázané nebo zakázané) a nebo co už bylo vykonáno, rozlišujeme svědomí předchozí a následné. Předchozí vede k dobrému a varuje před špatným, následné zase odměňuje pochvalou a vnitřní útěchou za skutky dobré nebo zahrnuje výčitkami, odsuzuje a stíhá za skutky zlé. Předchozí ukazuje cestu, která vede člověka bezpečně k cíli (proto se také říká, že svědomí je "Boží hlas" v nás, neboť aplikuje všeobecný mravní zákon, který je dán Bohem, na jednotlivé lidské činy a tlumočí tak v dané chvíli, co po nás Bůh chce (zjevuje nám Boží vůlí). A jestliže člověk podle svědomí jedná, stává se mu zároveň spravedlivým soudcem, který chválí a odměňuje - tou odměnou je vnitřní radost a pokoj srdce, oblažující vědomí, že jsme vykonali, co jsme měli vykonat. Tak v dobrém svědomí sama nejvyšší moc vyslovuje člověku své uznání.

 Naproti tomu, nedbá-li člověk jeho hlasu, pak jej svědomí kára a trestá - tím, že v nitru povstává nepokoj a úzkost. Nic neukazuje více na božský původ mravního svědomí, nežli toto následné svědomí. Výčitky totiž, nepokoj a úzkost po zlém činu - jsou trestem, kterým původce a ochránce mravního řádu viníka trestá. A co by dal mnohý za to, aby se toho zbavil! Načas třeba dovede výčitky svědomí přehlušit světskými radovánkami nebo utápět v alkoholu, ale nadobro se jich nezbaví nikdy. A nezbaví ho jich natrvalo nikdo z lidí. Z toho usuzujeme, že si člověk svědomí sám nedal, ani mu je nedal nikdo z lidí nebo společnost, protože jinak by je musel mít sám nebo jiní lidé či společnost v moci. To neexistuje, dokonale v moci je nemá nikdo z lidí. Z toho tedy usuzujeme na vyšší původ svědomí, který se nejlépe projevuje v jeho soudící a trestající moci.

 Je však jisté, že všichni nemáme svědomí stejné: Jeden je má citlivé až třeba přecitlivělé, jiný zase laxní, ke všemu takřka lhostejné. Jak je to možné?

 Svědomí je úsudek praktického rozumu. Souvisí tedy úzce s výchovou rozumu a ta může být velmi rozmanitě ovlivněna. A podobně i výchova svědomí může být ovlivňována zděděnými vlastnostmi, rodinnými nebo rodovými zvyklostmi, převrácenými názory, špatným životem a vášněmi, špatnou výchovou a nejrozmanitějšími vlivy prostředí, v němž člověk žije. Tím vším může být svědomí deformováno, takřka v jistém smyslu i zničeno (srov. II. Vat. koncil, konstituce Radost a naděje 16 kap).

 Proto docházelo během lidských dějin u jednotlivých skupin lidí k lidojedství, mnohoženství a všelijakým nepravostem, které však tito lidé považovali za samozřejmé. A podobně je tomu i dnes: kdo si kupř. zvykne na mravní nevázanost, klidně svádí druhé, je nevěrný svému manželskému partnerovi a "svědomí" si z toho nedělá.

 Konečně bývají někdy rozdíly i ve svědomí u lidí z téhož prostředí. Ty mohou být způsobeny neznalostí morálních principů, opovrhováním určitými zásadami, povahovým založením člověka, lidskou slabostí apod. Jinak reaguje na hlas svědomí sobec a prospěchář, jinak zase člověk poctivý.

 Bližší vysvětlení k rozdílům uvádí např. ve své Mravouce dr. Dacík, který píše: Úsudek svědomí probíhá obyčejně velmi rychle. Člověk si často vůbec neuvědomuje myšlenkový pochod, který tu musel být, než bylo možné dojít k závěru. Rozum uvažoval např. takto:

 Dobro je třeba konat. Ranní modlitba je dobrá. Proto se budu každé ráno modlit. Nebo: Zlého je třeba se varovat. Každá lež je zlá. Proto nesmím ani v tomto případě lhát.

 Tyto úsudky jsou velmi jednoduché. Život naopak je někdy hodně složitý - a přinutí člověka k složitým úsudkům - ale východisko a postup jsou vždy stejné.

 Představme si člověka, který se ocitl v těžké finanční situaci. Ví, že kdyby udělal podvod, pomohl by si. V jeho duši nastane boj v podobě úvah: Člověk je povinen konat dobro. Pomoci svému podniku a rodině, zachránit svou čest je jistě dobré. Nuže, musím udělat všecko, abych dosáhl tohoto dobra - tedy podvod je v daném případě dobrý.

 Avšak ve svědomí se ozve jiný hlas - protože má člověk povinnosti, nejen k sobě, ale i k druhému, bude uvažovat i následovně: Varovat se zlého je mou povinností. Podvod je poškození druhého, je to zlo. Proto nesmím zachraňovat sebe tím, že zničím nebo poškodím druhého.

 Pro který z těchto dvou závěrů se rozhodne, to záleží na jeho založení, na tom, jaký je. Člověk, který je veden sobectvím a nemá cit pro spravedlnost, dá se snadno pohnout k tomu, že přijme první variantu a bude se snažit omluvit své jednání.

 Svědomí a rozum ... Rozum, zaslepený touhou po vlastním dobru, i když bude poškozen bližní, dovede nalézt důvody ospravedlňující i nejhanebnější čin. Jen tak si vysvětlíme, že se může před svým svědomím omlouvat i největší zločinec. Naopak ten, kdo je veden citem pro spravedlnost a touhou zdeptat v sobě city egoismu, půjde cestou, kterou ukazuje výše uvedený úsudek." (Dacík: Mravouka, str. 75-6)

 Vidíme, jak je důležitá správná výchova svědomí. A ta se děje tím, že člověk morální zásady zná a v životě je důsledně zachovává.