Červenec 2012

 

 „A já ti pravím, že ty jsi Petr: a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ - slova na podstavci sochy sv. Petra v městském kostele (Mt 16,18)

 Kdo je sv. Petr a kdo je sv. Pavel? Dva muži, apoštolové, kteří stáli na počátku církve. Jeden z nich dříve fyzicky doprovázel Pána Ježíše a z Ježíšových úst mu bylo přislíbeno výsadní postavení při budování církve, druhý se s Ježíšem pravděpodobně fyzicky nesetkal, ale potkal ho způsobem, který se bude dít později i dalším světcům v různých dobách, způsobem nadpřirozeným, který zásadně změní jeho život.

 Při letmém pohledu by se dalo říci, že Petr na rozdíl od Pavla měl určitou výhodu v tom, že Pána doprovázel již na zemi a byl od něho osobně vyvolen naprosto konkrétně a viditelně. Řeklo by se, že Petrova víra tedy není tak záslužná jako Pavlova, který se zcela obrátil až pod vlivem nadpřirozeného setkání s Kristem. A přece z evangelií známe Petrovo několikanásobné provinění vůči Pánu a to i poté, když jako jediný vyznal, že Ježíš je Mesiáš. Odpůrci církve katolíkům mnohokrát předkládají Petrovo trojí zapření Krista jako důkaz, že už ten, který stál u jejího zrodu, zásadním způsobem pochybil. Co potom jeho pokračovatelé, kteří podobu Církve během staletí dále formovali? Církevní odpůrci to berou jako jasný důkaz, že církev rozhodně svatá není, naopak velmi hříšná a samotné její základy jsou dost pochybné. Svatému Pavlovi vytýkají jeho předešlý život, jeho surové pronásledování prvních křesťanů a po jeho obrácení jeho přílišnou snahu se zviditelnit a velmi autoritativním způsobem mluvit do záležitostí prvních křesťanských obcí a odvolávat se ještě na svůj vzorný život v Kristu. Vždyť jak si to může tento člověk dovolit? Copak zapomněl, co v minulosti vyváděl? Copak si může myslet, že všichni na jeho činy už zapomněli? A co Petr, jak po tak slabošském zapření Pána v rozhodujícím okamžiku, může ještě kdy pomyslet na to, že by předsedal církvi? Neměl by se spíš jako Jidáš jít oběsit? – Silná slova protivníků, kteří neznají a nepřijímají Boží milosrdenství.

 Jenže to, proč se Petr i přes všechny prohřešky nakonec opravdu stal tou „skálou, na které Kristus buduje svou  Církev“ a proč je Pavel i přes všechnu svou minulost stejně vyhlášen „Apoštolem národů“, to je otázka vyvolení, pověření samotným Kristem, nikoliv otázka lidská! Cožpak Ježíš nevěděl, jak je Petr ve skutečnosti slabý? Ale ano, vždyť mu dokonce dopředu předpověděl, že ho zapře. Stejně tak dobře znal minulost sv. Pavla a přesto mu svěřil tak velký úkol. Z lidského pohledu zcela nepochopitelné, proč si Bůh, k tak velkému podniku volí tak neschopné lidi. Vždyť by se v okolí našlo jistě mnoho silnějších a zbožnějších židů, kteří nikdy výrazným způsobem nezhřešili, a kteří Pána Ježíše, tak okatě jako Petr nezradili. Možná ho vždy doprovázeli z dálky, možná z povzdálí pozorovali celý proces, jeho odsouzení a umučení a upřímně jim pukalo srdce. Možná když viděli svatého Petra, jak zbaběle Krista zapírá, upřímně si přáli, aby se ti lidé zeptali spíše jich, jestli neznají toho Nazaretského, a oni by hrdě vyznali, že Kristus je Pán. Jenže, Bůh to tak nechtěl. Bůh je nechal ve skrytosti, i když určitě věděl o jejich víře, zatímco slabocha Petra a Pavla, pro nás lidi, naprosto nepochopitelně vyvýšil a dal jim tak závažné úkoly. Mysl lidská nikdy nebude jako mysl Boží. Bůh zná dokonale každého z nás a jde Mu pouze o to, abychom Ho i my také poznali tak, že se na věčnosti, až Ho uvidíme, nevyděsíme a nevezmeme nohy na ramena směr peklo, ale řekneme… „Konečně jsme se setkali s Bohem tváří v tvář!“ Pro Petra tedy bylo dobré, že před tím, než začal budovat Kristovu církev poznal svou ubohost tak drsným způsobem, neboť měl možnost se zcela pokořit. A teprve od tohoto východiska s ním mohl Pán začít jednat. Jinak by budoval Petr církev s vědomím vlastní důležitosti, vlastní pýchy, že on dostal tak důležitý úkol, že právě jeho si Pán vyvolil! Vždyť to byl konec konců on jediný, který před ostatními apoštoly vyznal, že Ježíš je Mesiáš! Koho jiného by si tedy měl Ježíš vyvolit? Lidská pýcha je to, co Pán nechce! Takový podnik, taková církev, by se velice brzy rozpadla, protože by nebyla vybudována na Božských, ale na lidských základech. Stejně tak svatý Pavel, snad kdyby od začátku byl s Ježíšem a dostal tak důležitý úkol, hlásat evangelium mnoha křesťanským obcím, brzy by nehlásal evangelium Kristovo, ale evangelium svoje! To, že měl až do konce života svatý Pavel před očima svou hříšnou minulost, to jediné ho neustále pokořovalo, to jediné mu dávalo sílu hlásat skutečné evangelium a skutečného Krista, neboť věděl dobře, že v ničem nemá žádnou zásluhu, ale vše mu bylo dáno zcela zadarmo a nezaslouženě. Proto mohl poučovat, proto se mohl i vychloubat, ne však sám sebou, ale tím, že se v pokoře zcela oddal Kristu. Po vzoru sv. Petra a sv. Pavla proto nikdy nesuďme lidi podle svých měřítek. Nemůžeme vědět, jaký má s nimi Bůh plán. Když odsoudíme nějakého pro nás zarytého hříšníka, nikdy si nemůžeme být jisti, jestli jsme právě neodsoudili nějakého nového Pavla či Petra. (Mgr. Lenka Moravcová)

Ježíš řekl svým učedníkům „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a spolu si odpočiňte.“ Zasloužené a krásné slunečné prázdniny a dovolené Vám všem přeji z celého srdce! (P. Josef Prchal)