Listopad 2012

Třiaosmdesátiletý pater Jaroslav Karl tráví léta zaslouženého odpočinku v Klatovech, kde prožil velkou část svého života, pokud tedy zrovna nepobýval ve vězeních. Štíhlý a elegantní starý pán usedal ke stolu se slovy: "Tak to vezmeme od začátku" a začal vyprávět jednu historku ze svého života za druhou. Nakonec jich bylo tolik, že by vydaly na celou knihu. A protože jsme přesvědčeni, že vzpomínky, jaké má otec Jaroslav, by neměly by být zapomenuty, přineseme vám povídání s ním na pokračování.

Jaroslav Karl se narodil 18. června 1929 v Plzni, kde jeho otec pracoval jako prokurista v textilním obchodě. O tří roky později se rodina s malým Jaroslavem a jeho o rok mladší sestrou přestěhovala do Klatov a pan Karl si zde otevřel textilní obchod vlastní. V Klatovech mladý Jaroslav vychodil pětiletou obecnou školu a osmileté gymnázium, kde začal studovat záhy po vzniku protektorátu v roce 1939.

"Vidíte, a v kvartě jsem měl být vyhozený. Tehdy jsme totiž museli chodit na pole, které patřilo jednomu místnímu šlechtici z Bezděkova, jednotit řepu. No a s kamarádem jsme si to trochu usnadnili, šli jsme po řádku, všechny sazenice škrabkou vytrhali a pak v opačném směru jsme zase některé zpátky zasazovali. Správce, který byl mimochodem Čech, to hned šel hlásit do školy a na gestapo, přišli to vyšetřovat, bylo zle, prý jsme sabotéři. Naštěstí se právě vrátil majitel Korb von Heidenheim, Rakušan, který okamžitě šel na gestapo, všechno urovnal, prohlásil, že to byla obyčejná klukovina, žádná sabotáž. To byl paradox - Čech nás udal, Rakušan zachránil."

Jak se počítá loketní kloub

Přišel komunistický převrat v únoru 1948 a právě toho roku měl Jaroslav Karl maturovat. Dozvěděl se ovšem, že k maturitě, ačkoliv prospěch má výborný, připuštěn nebude. Je přece katolík, skaut a syn živnostnika.

"Jako ředitel tehdy nastoupil nějaký Vítovec, přesvědčený komunista už z první republiky, poslanec. Ten se nakonec zasadil, abych k maturitě šel, ale dostal jsem zákaz studia na vysoké škole. Byl to slušný člověk, když viděl, co se tady děje, zažádal na ÚV KSČ o zproštění poslaneckého mandátu. Přeložiti ho na devítiletku do Tábora a záhy uštvali k smrti."

Jaroslav Karl si podal přihlášku na teologickou fakultu do Prahy, odtud mu ale poradili, ať se hlásí raději do Českých Budějovic, kde má větší šanci na přijetí. Tam se pak připravoval v teologickém semináři na kněžství až do roku 1950, kdy komunisté seminář zrušili. Jaroslav si podal přihlášku na lékařskou fakultu do Plzně, i když tušil, že se tam dostat nemůže. Nakonec absolvoval během jednoho roku obor fyzikální terapie na zdravotnické škole pro rehabilitační pracovníky, kde bylo třeba za rok zvládnout normální studium čtyřleté, říkalo se tomu rychlokvašky. Ani zde ho neminulo pronásledování.

"Nejprve jsem měl na příkaz zhora propadnout u zkoušky z patologie. Zachránilo mě to že po mně šel na řadu sanitář, kovaný komunista, který naopak projít musel, ikdyž neuměl nic. Komise pochopila, že mně nemůže vyhodit a jeho nechat, tak jsme prošli oba. Pak byla ortopedie, kdy zkoušející prof. Hněvkovský prohlásil, že mi dá známku, jakou si zasloužím, ale zároveň jsem dostal nejtěžší otázku - v jakém úhlu dochází k vymknutí loketního kloubu. Když pak viděl můj výpočet tohoto úhlu, požádal mě, zdali ten postup může dát do svých skript," směje se a vzpomíná P. Jaroslav na podrobnosti, jako by to bylo včera.

Teolog - geolog, na sedmnáct let

Další léta Jaroslava Karla už ale moc veselá nebyla. Na vojnu jej odveleli - jak jinak - k PTP do Šternberků, kde pracoval na stavbě. Za rok si pro něj přišla STB a byl zatčen pro údajnou velezradu a špionáž. Rok strávil ve vyšetřovací vazbě, kde celodenní výslechy nebyly žádnou vzácností.

"Jako skaut zakázaného 2. katolického oddílu, vyznamenaného generálem Klapálkem v roce 1946, jsem pokračoval v činnosti i po roce 1948, sháněl jsem zprávy z církevního prostředí, podílel se na organizováni a převádění uprchlíků přes hranice, to komunistům muselo samozřejmě ležet v žaludku. Ty svině vatikánská, ty budeš viset, říkali mi celý rok, až jsem jim to uvěřil. Prokurátor mě u soudu označil za vraha korejských dětí a starců. Téměř jsem nevěděl, jak se jmenuju, a odcházel jsem s přesvědčením, že mám trest smrti. Pane Bože, já ti věřím, říkal jsem a to byla moje jistota, že se mi nestane nic špatného, i kdybych měl zemřít. Přes Pankrác a Olomouc jsem se dostal do Leopoldova, odkud, jak se říkalo, se odcházelo jen nohama napřed. Protože zapisovatel mi do rubriky povolání místo teolog, to slovo asi neznal, napsal geolog, nedostal jsem se na kněžské oddělení, tzv. Vatikán. Nicméně posílali mi odtud přes jiné mukly načerno nedělní čtení a santisimo. Po půl roce jsem se dozvěděl, že jsem nedostal trest smrti, ale "jenom sedmnáct let” žaláře."

Vatikán v Leopoldově

Stejně jako jiní knězi, kteří prožili komunistické věznění, i P. Jaroslav Karl často ve svých vzpomínkách zmiňuje tzv. Vatikán, vězeňské oddělení, kde byli izolováni katoličtí duchovní.

"Byla to vlastně taková teologická fakulta v kriminálu, vždycky se odtud dařilo různými cestami šířit přednášky, povídání, čtení z Písma, vždycky se našel někdo, kdo se o to postaral. V Leopoldově se mnou seděl bratr Rudolfa Slánského, dřivě velvyslanec v Etiopii, a chtěl, abych mu napsal něco o Starém Zákoně. Když jsem se pak po druhém zatčení dostal znovu do Leopoldova, přišel za mnou spoluvězeň s ohmataným cárem papíru a říká: "Podívej se, Jardo, to je něco, přečti si to, to budeš koukat. "A on to byl ten můj elaborát, pořád obíhal od roku 1957, teď byl rok 1962..."

Ale nepředbíhejme. V roce 1960 byl Jaroslav Karl propuštěn na amnestii a vrátil se do Klatov, kde ještě žila jeho maminka. Na svobodě si ale dlouho nepobyl. O jeho druhém věznění, o tajném kněžském svěcení a dalším běhu života si přečteme v příštím čísle. A dozvíte se í překvapivou informaci o vztahu T. G. Masaryka k církvi, informaci, která pravděpodobně nebyla dosud nikdy zveřejněna. Alena Ouředníková

V PÁTEK 2. 11. 2012 VE 14:00 HODIN BUDE V KOSTELE SV. APOLINÁŘE MŠE SVATÁ ZA ZEMŘELÉ A PO NÍ POBOŽNOST ZA ZEMŘELÉ NA HŘBITOVĚ.