Září 2012

 Čas od času, když navštívím svého přítele, slyším od něho už poněkolikáté: Vysvětli mi, proč je na světě tolik církví a všechny tvrdí, že oni jsou církev pravá. Vždyť je to velký zmatek! Jak se v tom mají lidé vyznat?

 Uvedu-li kritéria o pravé církvi, musím připustit, že ani současní křesťané je neuznávají, protože jim nerozumějí a vytvářejí si vlastní kritéria o pravosti a tím si zdůvodňují „své církve“. Je to jeden z důsledků tvrzení, že pravda je nepoznatelná, tedy ať si každý věří, jak se mu líbí. Jenže láska k moudrosti je láska k pravdě! Jak by mohl filosof popírat pravdu? To dělají násilníci.

 Pokusím se uvést několik věroučných poznámek a k tomu osobní zkušeností:

1) Pravá Kristova Církev je ta, která se věrně drží Kristova učení svěřeného v evangeliích. – To tvrdí všichni a přesto učí každý něco jiného, jak je to možné? Na světě existuje kolem 40 000 protestantských církví, které nejsou jednotné! To vytvořili lidé.

2) Pravá Kristova Církev je ta, která sahá v dějinné posloupností biskupů až k apoštolům, protože apoštolové ustanovili biskupy za své nástupce. To splňuje jen pravoslavná a katolická církev. Ostatní totiž nemají nepřetržitou posloupnost biskupů. Mnozí nemají ani biskupy, nástupce apoštolů, jen kazatele. Posloupností se rozumí předávání biskupské moci vkládáním rukou při svěcení nových biskupů.

3) V Sixtinské kapli v Římě jsou vyobrazení všichni římští biskupové a pod vyobrazením jsou jejich jména. Posloupnost papeže je doložena a nynější papež je 265. nástupcem sv. Petra. Pán Ježíš řekl Petrovi: „Ty jsi Petr (to přeloženo znamená skála) a na té skále založím církev a brány (=mocnosti) pekelné ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království, co svážeš na zemi bude svázáno v nebi, co rozvážeš na zemi bude rozvázáno v nebi (moc svazovat a rozvazovat se týká odpouštění hříchů).“ Římský patriarcha (papež) je také zárukou posloupnosti všech biskupů, protože na biskupa může být vysvěcen jen ten, koho ustanovil papež.

4) Že je rozdělení křesťanů velmi škodlivé, ukazuje i nejkřiklavější přiklad z poslední doby – válka v Sýrii. Pravoslavní patriarchové (biskupové) prosí západní křesťany o modlitbu a podporu, nejednota „východu a západu“ umožnila strašlivé pronásledování a zabíjení. „Království v sobě rozdělené nemůže obstát“, říká Pán Ježíš.

5) Pán Ježíš založil jednu církev (ne církve!), rozdělení je tedy proti vůli Boží. Je to dílo lidské a na začátku každého rozdělení byla vzpoura člověka.

6) Pán Ježíš založil svatou církev – dal jí svaté učení, každý si je může přečíst v evangeliích a on sám říká, že nepomine jediné písmenko a ani jediná čárka, dokud se to vše nestane a „kdo by změnil jen jediné písmenko a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenším.“ Dále Ježíš řekl: „Kdo tato má slova slyší a jimi se neřídí, postavil si dům na písku. Když se přihnala vichřice a obořila se na ten dům, zřítil se a jeho pád byl veliký!“ Ježíš, zakladatel církve, je svatý Syn Boží a zemřel jako mučedník, aby nás vykoupil.

7) Ježíš, Boží Syn, je největší žid, ale založil Církev pro všechny lidi. Výraz „katolická církev“ se překládá „všeobecná církev“ a pochází z r. 325, kdy bylo na koncilu připomenuto, že církev je pro všechny národy. Ježíš poslal své apoštoly se slovy: „Jděte do celého světa a učte všechny národy zachovávat všechno, co jsem Vám řekl, a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen…“

8) Největší bolestí jsou křesťané, kteří nežijí podle evangelia. Dávají špatný přiklad, jak říká sv. Pavel, „žijí pro svoje břicho“ a hřeší proti lásce. Když se pak někdo rozhodne, že to „dá do pořádku“ a založí nějakou „novocírkev“, je neštěstí hotové – je to „jeho“ církev, ne Kristova!

9) Byl jsem před dvaceti lety na Vysočině farářem ve vesnici, kde se tři kněží oženili. Dcera jednoho z nich prosila všechny kněze v okolí, aby nikdy neklesli, jako její otec. Další z těch kněží postavil nový kostel a založil dvě církve. V den primice se oženil a přešel k pravoslavným, s sebou převedl část věřících. A protože ani pravoslavní ho nechtěli, založil tam církev československou a od pravoslavných převedl část věřících k církvi československé… Jedno klasické církevní pravidlo říká: „Každý blud má morální podtext.“ Zmatky v morálce působí zmatky ve víře.

 Papež Klement I. který byl třetím nástupcem po svatém Petru v Římě věřícím v jednom svém dopise píše:

 Je psáno: Přimkněte se k svatým, protože ti, kdo se k nim přimknou, budou posvěceni. A na jiném místě se praví: S mužem čistým budeš čistý, s vyvoleným budeš vyvolený, ale se zvrhlým budeš zvrhlý. Přimkněme se tedy k čistým a spravedlivým: ti přece jsou Boží vyvolení. Proč jsou mezi vámi spory, hněv, nesváry, roztržky a boje? Což nemáme jednoho Boha a jednoho Krista a jednoho Ducha milosti vylitého na nás? A není jediné povolání v Kristu? Proč trháme a rveme údy Kristovy (církev je Kristovo mystické tělo), bouříme se tím proti vlastnímu tělu a dospíváme ve své pošetilosti tak daleko, až zapomínáme, že jsme jedni údy druhých?

 Myslete na slova Ježíše, našeho Pána! Řekl totiž: Běda tomu člověku, skrze něhož pochází pohoršení. Bylo by mu lépe, kdyby se byl nenarodil. Než aby pohoršil jednoho z mých vyvolených; bylo by mu lépe, kdyby byl s mlýnským kamenem na krku hozen do moře, než aby svedl jednoho z mých vyvolených. Vás rozkol svedl mnohé na scestí, mnohé uvrhl do malomyslnosti, mnohé do pochyb, nás všechny do zármutku: a váš spor dosud trvá!

 Vezměte do rukou list blaženého apoštola Pavla. Co vám napsal nejdřív, když začal hlásat evangelium? Opravdu z Ducha Svatého vám napsal o sobě, o Kéfovi (Petrovi) a o Apollovi, protože i tehdy u vás došlo k rozštěpení. Ale tehdejší váš rozkol byl menším zlem, protože jste se přikláněli k osvědčeným apoštolům a k muži od nich doporučenému.

 Rychle s tím tedy skončeme, padněme na kolena před Hospodinem a s pláčem jej prosme, aby nám byl milostivý, opět se s námi smířil a přivedl nás zpět k našemu důstojnému a svatému životu v bratrské lásce. Neboť to je brána spravedlnosti otevřená k životu, jak je psáno: Otevřete mi brány spravedlivých, projdu jimi, Pánu díky vzdát. Zde se otvírá ta brána Páně, tudy spravedliví vcházejí. Mezi mnoha otevřenými branami je pouze tato branou spravedlnosti: brána v Kristu. Blahoslavení jsou všichni, kdo jí vejdou, ve svatosti a spravedlnosti kráčejí správnou cestou a odhodlaně vše vykonávají. I když má někdo víru, i když je schopen vyjádřit poznání, i když moudře rozpoznává řeči a je bezúhonný ve svých skutcích, tím pokornější má být, čím se zdá větším a má hledat, co je k užitku všem, a ne pouze jemu.