Červenec 2013

K 1150. výročí příchodu Sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu

Když žádost knížete Rostislava papeži Mikuláši I. o vyslání biskupa na Moravu zůstala nevyslyšena, obrátil se o pomoc do Byzance a vyslal poselství k císaři Michalovi III. Žádal o biskupa a učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru.

Možná měl šlechetný cíl, ale také trochu myslel na sebe a svou říši, kterou by rád viděl samostatnou a nezávislou na německém králi Ludvíkovi. Vojensky to sice již dokázal, ale na poli církevním byl odkázán na západní misionáře, jejichž latině lid nerozuměl. Odříkat Pater noster zřejmě zvládli, ale na hlubinu se nedostali. A nezávislost plynula nejen z vojenské porážky Ludvíka, ale také z vlastní církevní správy, která dosud neexistovala.
Císař se nerozmýšlel a vybral pro tento úkol bratry Konstantina a Metoděje. Ze svého rodiště znali slovanské nářečí, které bylo pro slovanské kmeny v té době jediným jednotícím prvkem. Hned také první Konstantinova otázka byla, zda mají Slované pro svůj jazyk písmo. To neměli. A tak jsme dostali od Konstantina dar. Vytvořil písmena pro nový nejen literární, ale i liturgický jazyk. Byl to akt smělý a v dějinách ojedinělý, který dnes už nedovedeme v plnosti ocenit. Dostali jsme abecedu, která se zrodila z modlitby a na začátku má písmeno a ve tvaru kříže. I Metoděj přispěl svou „troškou“ do mlýna, protože dostal za úkol promyslet a realizovat praktickou stránku mise.

Nabízí se otázka, v čem tkví taková úspěšnost jejich mise? Byli připraveni svým vzděláním, ale hlavně měli Boha v srdci a touhu předávat víru srozumitelně. A to by mělo být společné i našemu hlásání Evangelia v dnešní době. Pokusme se ukázat pět hlavních bodů slovanské mise na Velkou Moravu.

  1. Hlásání Božího slova jako fundament pro vše ostatní. Hned byl vidět posun oproti německým misionářům – lidé najednou rozuměli, co se říká – nepapouškují naučené modlitby - Je to úplně o něčem jiném. Mohu se zapojit zcela, rozjímat, sám se modlit. Boží slovo a víra pomalu zapouští ve mně kořeny. Mise se musela vypořádat i s různými pohanskými zvyky, které na Moravě stále přetrvávaly, ale také s bludnými naukami a nešvary (nelegitimní manželství, zvířata byla považována za stvořená ďáblem, při zabití hada prý dochází k odpuštění devíti hříchů, atd.). Do tohoto prostředí přišli misionáři, kteří srozumitelným jazykem a důsledně podle pravé víry hlásali Kristovu lásku, nabídku odpuštění a Boží spásu pro člověka. Strom víry byl zasazen, zapoustil kořeny a nasazuje na květ.
  2. Výuka mládeže jako pokračování vynalezené abecedy, protože bez dalšího použití by ztratila smysl. Rostislav vybral skupinu mladíků vhodných pro budoucí liturgickou službu. To byla práce pro Konstantina. Učil je jednotlivým literám, spojovali je do slov a celých textů, postupně vnikali do bohoslužby, i liturgie hodin tak, jak se rozšiřovala zásoba slov z textů, které bratři již před příchodem na Moravu přeložili. Schválně si to zkuste představit. Na jedné straně parta mladíků, kteří se umějí ohánět mečem, jsou zdatní v jízdě na koni a ve střelbě lukem – ti sedí a učí se písmenka. Ale kdo je ta písmenka učí! Vážený profesor filosofie na renomované vysoké škole, znalec Písma křesťanského, židovského i muslimského, jenž ovládá několik řečí včetně hebrejštiny – takový člověk probírá abecedu a opravuje chyby začínajícím žáčkům. Stojíme zde opravdu na počátku slovanské kultury, vzdělanosti a písemnictví – které se ovšem pak rozvíjelo mimo naše území. Legenda o sv. Klimentu Ochridském, jednom z pokračovatelů v díle svatých Cyrila a Metoděje, nám popisuje, jak on sám o něco později stejným způsobem pokládal první základy kultury v Makedonii. A toto dědictví žije dodnes. Hlaholské písmo se užívá v Chorvatsku i v dnešní době v liturgických knihách řeckokatolického obřadu. Cyrilice se dále používá v byzantském ritu, i když to už není dílo samotného Konstantina-Cyrila, ale jeho žáků.
  3. Slovanská liturgie jako specifický rys moravské misie. Řekové slavili liturgii ve svém jazyce. I když bylo na jejich území usazeno mnoho Slovanů, tito však liturgii ve vlastním jazyce neměli. Západní (latinská) církev v té době uznávala pouze tři jazyky, ve kterých bylo možné slavit Mši svatou – latinu, řečtinu, a hebrejštinu. Toto pojetí vycházelo z jazyků užitých na nápisu na tabulce na Kristově kříži (srov. Jan 19,20). Později to byl důvod ke sporu. Konstantin však viděl, že všechny národy Východu mají liturgii ve vlastním jazyce a chtěl tuto možnost dát i Slovanům. Liturgie se tak mohla stát nástrojem stálého vyučování a pouze ve srozumitelném jazyce mohla být pochopena. Kdyby sem přinesl řecky slouženou Mši stála by před stejnou jazykovou bariérou jako Mše latinská.
    Přípravná fáze misie v Konstantinopoli tedy vrcholí nejen vynalezením abecedy, ale také obrovskou překladatelskou prací Písma svatého z řečtiny do staroslověnštiny a zapsáním překladu, který začíná první větou Janova evangelia. Nehledě k tomu, že byl přeložen i breviář, misál a další knihy. Otázka v jakém ritu se na Moravě sloužila mše svatá, je tak rozsáhlá, že přesahuje možnosti tohoto zamyšlení. Podle mnohých badatelů to mohl být ritus sv. Petra, tedy západní ritus papeže Řehoře Velikého, který byl kdysi přeložen do řečtiny a následně pak i do staroslověnštiny.
  4. Výchova domácího kléru jako podmínka životaschopnosti místní církve. Spolu s bratry přišli na Moravu i někteří jejich žáci, pravděpodobně to byli Slované narození v Makedonii, aby práce v misii byla účinnější. Po výuce abecedy se začaly číst první liturgické texty, breviář, Písmo svaté. Výuka přešla v kněžskou formaci a šla tak dobře, že po čtyřiceti měsících (3,5 roku) mohl Konstantin některé své žáky považovat za připravené ke svěcení.

Tyto čtyři prvky se jim podařilo završit, když v Římě došlo ke schválení slovanských liturgických knih, k vysvěcení slovanských učedníků a k potvrzení slovanské liturgie papežským listem „Gloria in excelsis Deo“, který je součástí Metodějova životopisu. Začalo tak období 15ti let bojů o slovanskou liturgii, které nakonec skončilo vyhnáním více než dvou set slovanských kněží z moravského území.

Cyril a Metoděj vskutku představují klasický příklad toho, co je dnes označováno výrazem „inkulturace“. Každý lid musí vpustit do své kultury zjevené poselství a vyjádřit jeho spásonosnou pravdu jazykem, který je mu vlastní. To předpokládá velmi náročnou „překladatelskou“ práci, protože k tomu je zapotřebí nalézt výrazy, které vhodně předloží a neznehodnotí bohatství zjeveného Slova. Tito svatí bratři o tom zanechali svědectví natolik významné, že k němu církev ještě dnes přihlíží, aby odtud čerpala inspiraci a orientaci. (Benedikt XVI., 2009)

Připravil P. Petr Mecl

Varhany

BAROKNÍ VARHANY kostela sv. Apolináře v Horšovském Týně

Stavitelem barokních varhan kostela svatého Apolináře v Horšovském Týně byl významný varhanář Johann Leopold Rausch, který pocházel z Vídně a v polovině 18. století se usídlil v Plzni (+l791). Rausch nebyl jen význačným varhanářem, o čemž svědčí fakt, že postavil varhany m.j. pro plzeňskou katedrálu, ale byl také varhanářem ekonomicky úspěšným, když na plzeňském náměstí vlastnil dům s právem vaření piva.
Horšovskotýnské varhany byly postaveny roku 1771, a to za 900 zlatých. Mají 16 rejstříků (tj. píšťalových řad různého zvuku, barvy a síly), dva manuály a pedál. Krásná varhanní skříň (v čistém dřevě - bez jakýchkoliv nátěrů) a varhanní stroj (včetně píšťalového fondu) si zachovaly vysokou míru autenticity a patří mezi dochovanými Rauschovými nástroji ke skutečně unikátním (odborná literatura uvádí horšovskotýnský nástroj jako „jediný velký Rauschův nástroj dochovaný bez pozdějších přestaveb“).
Dnešní stav této uměleckořemeslné památky je však zcela tristní. Počátkem 90. let 20. století totiž byly dosluhující varhany rozebrány; záhy se však prvotní porevoluční nadšení přetavilo ve zklamání - nedostávalo se finančních prostředků a varhany tak dodnes zůstávají rozebrané, přičemž některé dřevěné části devastuje červotoč. Nezbývá než doufat, že se podaří zdejší - kdysi skvostný - nástroj zachránit dřív, než zcela zanikne...

Chtěl bych poděkovat Panu Mgr. Marku Vorlíčkovi a pěveckému sdružení Čerchovan a jeho sólistum za benefiční koncert, který se uskutečnil 8.6.2013 v kostele Sv. Apolináře. Díky také všem dárcům. Pán Bůh Vám ve všem +žehnej

P. Josef Prchal