Srpen 2013
"Víte, že nám se tady říká pařící barák? Pořád tady totiž něco slavíme, " říká ředitel plzeňského Hospice sv. Lazara Jakub Forejt a zní to neuvěřitelně. V domě, kam se přichází umírat, se pořád něco slaví?
"Zjišťujeme významná data v životě našich pacientů, např. datum maturity či promoce, svatby a další, a tato výročí se snažíme vhodným způsobem za přítomnosti ostatních oslavit, stejně tak svátky a narozeniny. Samozřejmě se mohou účastnit i členové rodiny či přátelé. A když máme v hospiců třeba 25 pacientů, tak je pravděpodobné, že se každý týden najde něco, co se dá slavit." Nezanedbatelné výročí si ovšem v těchto dnech připomíná samotný Hospic sv. Lazara. Vznikl totiž před patnácti lety, v dubnu 1998, z iniciativy Diecézní charity Plzeň a Korandova sboru Církve československé evangelické a od té doby funguje jako občanské sdružení.
Člověk se v patnácti letech teprve blíží dospělosti, ale zařízení paliativní péče jako jsou hospice, které u nás v době předlistopadové neměly obdoby, už musí za patnáct let své existence prokázat pevnou ukotvenost v nabídce sociálních služeb a nepostradatelnost pro klienty. Ani jedno z toho plzeňskému hospici nechybí.
"Podařilo se stabilizovat pracovní tým, dříve tu byla poměrně značná fluktuace, nyní nám pracovníci odcházejí jen z přirozených důvodů jako třeba do důchodu a o místa u nás je opravdu zájem. Vznikl tu velice kvalitní tým od lékařů přes ošetřovatele, sociální pracovnice až po recepční či kuchařky. Z toho pak samozřejmě vyplývá i vynikající péče o pacienty", pochvaluje si Jakub Forejt, který hospic vede sedm a půl roku.
"Také se podařilo zvednout reputaci našeho hospice, má velice dobré jméno v regionu i mezi zdravotnickými zařízeními. To se projevilo také ve financování, na kterém už se nepodílí jen město Plzeň, které přispívalo vždycky, ale v rámci možností přispívají i menší města a obce. Stane se třeba, že starosta zná osobně rodinu, která u nás měla pacienta, poptá se a pak z rozpočtu obce dostaneme příspěvek jako ocenění naší práce, aniž bychom sami žádali. To je velice příjemné a pro nás motivující."
O hospicové péči přes její zřejmé úspěchy a potřebnost stále kolují různé mýty. Třeba že na přijetí se dlouho čeká, takže mnohým pacientům se ani nevyplatí žádat, protože se přijetí nedožijí.
"Přitom máme celoroční obložnost lehce nad 70 procent, takže jsme schopni umístit pacienta ihned. Plno bývá jen pár týdnů v roce", vyvrací fámu Jakub Forejt stejně jako tvrzení, že prý v hospici je péče jen pro věřící. "Naším pacientem se může stát kdokoliv, rozhodně jeho přijetí není podmíněno žádnou vírou. Duchovní služby nabízíme, ale nikomu je nevnucujeme", zdůrazňuje ředitel. "Na druhou stranu, pokud si pacient přeje, jsme schopni zajistit návštěvu nejen katolického duchovního, ale i metodistického, baptistického, českobratrského, prostě z celé ekumeny." Nejčastěji hospic navštěvují římskokatoličtí knězi P. Jiří Barhoň a P. Martin Váňa, mnohdy narychlo a někdy i v noci, když se stav pacienta, který si jejich přítomnost žádá, kriticky zhorší.
Stává se, že až na konci své světské pouti najde člověk cestu k Bohu a smíření. Proto v hospici nejsou neobvyklé křty na lůžku jen krátce před odchodem na věčnost, zpověď po mnoha letech, přijetí svátosti nemocných těmi, kteří se desítky let k víře nechtěli znát. To vše je ale vždy ponecháno na dobrovolném rozhodnutí nemocného.
"Velmi přínosná a potřebná je i péče naší psychoterapeutky Anděly Bednářové, která zajišťuje komunikaci nejen s našimi pacienty, ale i s jejich blízkými, i mezi nimi navzájem", vysvětluje Jakub Forejt. "Vnímání nevyléčitelné nemoci a blížícího se konce života probíhá ve čtyřech fázích - nejprve člověk tuto skutečnost popírá, pak smlouvá s Bohem či osudem, snaží se je přemluvit a poté přijde rezignace. Poslední fází je přijetí, smíření. Jeden z cílů, pro které hospic existuje, je to, aby člověk dospěl do fáze smíření a smířený odcházel v klidu. Někdy v tomto vývoji rodina předběhne umírajícího, jindy naopak. Pak přichází ke slovu psychoterapeutka, která působí jako taková překladatelka, aby si ti lidé nepřestali rozumět."
Pokud si někdo představuje, že hospic je něco jako odkladiště umírajících, aby se o ně doma nemuseli starat, je na velkém omylu. Hospic je naopak možnost, jak poslední dny dožít v příjemném prostředí, připomínat si to hezké ze života. Pacient může mít i zde své blízké u sebe, jsou tu pro ně připraveny přistýlky na přespání, mohou si zde objednat jídlo.
Jakub Forejt k tomu říká: "Mnohdy jsou si tady lidé blíž, než kdyby nemocný zůstal doma. Tady nemusí myslet na to, jestli jim vyvezli popelnici, kdo spraví kapající kohoutek. Zároveň se nemohou před sebou schovávat a utíkat pod záminkou jiných povinností. Tady jsou prostě spolu." Dny v hospici pacientům zpestřují nejrůznější činnosti, ať už je to arteterapie, při níž se vyrábějí třeba svíčky, maluje se na hedvábí, nebo návštěvy dětí z Mateřské školy kardinála Berana nebo ZUŠ Chválenická, které připravují hudební představení, koncerty, besídky. Každé odpoledne přicházejí dobrovolníci, kteří pacientům čtou, hrají s nimi společenské hry, zpívají. S těmi, kterým to fyzická kondice dovolí, se jezdí i na výlety, např. na zámek Kozel, do ZOO nebo jen tak do přírody. Na jeden takový výlet ředitel obzvlášť vzpomíná: "Měli jsme tu dva pány, kteří se hrozně rádi koupali. Tak jsme je vyvezli v létě na Bolevák. Zaplavali si, dali si pivo a ohromně si to užili. Jako zamlada, pochvalovali si."
"Proč jsem jen nepřišel dřív ... " To prý je poměrně častý povzdech mnoha pacientů Hospice sv. Lazara. Proč tedy vlastně lidé nepřicházejí dřív? Jakub Forejt odpovídá: "Velkou roli hraje představa, že u nás je to prostě tzv. konečná, takže nemocný převoz odkládá, někdy to zase odkládá rodina... Přitom když pak pacient přijde sem a po třech až čtyřech dnech mu zabere paliativní léčba, mnohdy se mu tak uleví, že je schopen odjet na víkend domů. U nás skutečně pacienti život zakončí, ale tento konec může být kvalitní a my se o to maximálně snažíme. Jako když čekáte na autobus. Můžete čekat ve vyhřáté příjemné čekárně nebo můžete stát venku na dešti či mrazu. A volba je na vás." Pokud si někdo představuje hospic jako ponurý dům, kde se vznáší závoj smrti, je to opět další z omylů. Nakonec už první věta tohoto článku to dokládá. Žádný dům smutku, i tady může být veselo. A když už není přímo veselo, tak nemusí být zrovna smutno, jak se o tom zpívá v písničce pánů Svěráka a Uhlíře. A když už tak občas čtu a slýchám ty neustálé diskuse na téma euthanasie ano či ne, napadá mě, proč vlastně vůbec debatovat o euthanasii? Vždyť právě hospic pokládá všechny argumenty příznivců euthanasie na lopatky. Tady totiž probíhá konec lidského života se zachováním důstojnosti, v klidu a smíření, bez zbytečného utrpení a bolesti, bez umělého prodlužování na přístrojích nebo naopak bez násilného krácení ...
A tak má vypadat Odcházení. Nebo spíš pokračování Cesty ...
Alena Ouředníková
Všichni, kdo by si chtěli prohlédnout prostředí Hospice sv. Lazara, seznámit se s jeho provozem a lidmi, kteří se zde o nemocné starají, dozvědět se více o hospicové péči či jen tak zavzpomínat, jsou srdečně zváni. Adresa je: Plzeň, Sladkovského 66, více na www.hsl.cz.