Září 2017

Ty, náš Bože, jsi dobrotivý a věrný, shovívavý a všechno spravuješ s mírností. Vždyť z poznání tebe plyne svrchovaná spravedlnost, poznávat tvou moc je kořen nesmrtelnosti.

"Jako by mě někdo vedl za ruku..."

(Autorka neuvedla své jméno.)

Následující příběh je pravdivý. Vypráví přesně o tom, co se modlíme ve známém Memorare sv. Bernarda: "Pamatuj, láskyplná Panno Maria, že od věků nebylo slýcháno, abys opustila toho, kdo se utíkal pod Tvou ochranu, kdo vzýval Tvou moc, kdo prosil o Tvou přímluvu..."

Jsem židovka, pocházím z východního Polska a jsem sedmá z deseti dětí. Ačkoliv většinu obyvatelstva naší obce tvořili židé, od dětství jsem se kamarádila s křesťanskými děvčaty a ta mě, k mé velké radosti, často zavedla do katolického kostela. Tam jsem pozorovala, jak se děvčata modlila před oltářem Panny Marie a moje nejlepší kamarádka mé potají naučila modlitbu "Zdrávas, Maria". Od té doby jsem také sama chodila do kostela ke krásné soše, kterou mé kamarádky nazývaly Neposkvrněná. Usilovně jsem se tam modlívala k Panně Marii a pociťovala jsem k ní stále větší lásku. V první třídě základní školy jsem jako malá židovka měla mnoho katolických spolužaček, s kterými jsem chodívala také na mši svatou. Pan farář o tom věděl a velice ho to těšilo. Tehdy jsem se naučila i modlitbu Otče náš a Sláva Otci, jakož i modlitbu růžence a celé loretánské litanie.
Když se v třetí třídě moje spolužačky připravovaly na první svaté přijímání, opakovaně mě prosily, abych je vyzkoušela z katechismu. Tak jsem brzy z katechismu uměla nazpaměť nejen odpovědi, ale i otázky. Jednoho dne se však moji starší sourozenci a rodiče dozvěděli, že jsem byla v katolickém kostele. Otec začal plakat a pospíchal k rabínovi, aby ho požádal o radu. Matka mě naopak chtěla přinutit, abych přísahala, že už nikdy víc nevstoupím do katolického kostela. Vyhrkly mi slzy, ale nic jsem nepřísahala ani neslíbila. Otec mě po návratu od rabína strašně zbil řemenem a zakázal mi samotné opouštět dům. Přísně mi vysvětlil, že chodit do katolického kostela je hřích.
V září 1939 německá armáda obsadila Polsko. Můj otec, krejčí, protože byl žid, ztratil brzy všechny své zákazníky, a tak se dostala rodina do velké bídy. Musela jsem chodit žebrat, avšak často mě s nadávkami vyhnali už ode dveří. Na jaře roku 1940 Němci oplotili jednu část naší vesnice ostnatým drátem a všichni židé se tam museli přestěhovat. Jejich vlastní domy obsadili jiní lidé. Den předtím z vesnice tajně uprchli tri bratři i starší sestry; mě však máma nenechala odejít.
Jednoho říjnového rána najednou nacistické jednotky v pancéřových vozech obklíčily naše židovské ghetto a všechny nás přinutily shromáždit se na malém náměstí. Začali na nás střílet a já jsem na vlastní oči viděla, jak umírají moji rodiče a mladší sourozenci. Hrůzou jsem zkameněla. Bylo to zvláštní, že do mne nikdo nestřelil. Ale najednou se ke mně přiblížil voják drsného vzezření a mířil na mne puškou. Vykřikla jsem: "Miluji Neposkvrněnou! Miluji Neposkvrněnou!" Tu se voják rychle porozhlédl kolem sebe, chytil mé za ruku, schoval pod dlouhý vojenský kabát a vyvedl mě ven z ghetta. Venku mi řekl: "A teď utíkej!"
Celý den jsem se skrývala na poli. Až navečer jsem se opatrně přiblížila k jednomu domu, ale domácí mě ze strachu ani nevpustili dovnitř. Nakonec mě do svého domu prijala jedna chudá žena, dala mi najíst, nechala mě u sebe přespat a ráno mi do šátku zabalila něco na jídlo. Podala mi to se slovy: "Běž tímto směrem, dcero moje, do hor. Tam se židé schovávají v jednom bunkru. Možná tam dokonce najdeš své bratry a sestry."
Vyčerpaná jsem se po několika dnech skutečně dostala ke svým sourozencům. Povyprávěla jsem jim všechno, co se stalo s našimi rodiči a ostatními sourozenci. Spolu jsme však dlouho nezůstali. V noci nás obklíčili vojáci SS, stříleli do našeho úkrytu a házeli do něj granáty. Bunkr byl zasažen a moji bratři a sestry přišli o život. Nevím, proč se mi nic nestalo. Podařilo se mi utéct a skrýt se v houštině. Vícekrát přeběhli zuřiví němečtí ovčáci docela blízko mne, ale jakoby zázrakem mě neucí-tili. Bez přestání jsem se modlila k Neposkvrněné. Nad ránem se vojáci stáhli a já jsem opustila svůj úkryt. Okolí bylo poseto mrtvolami. Našla jsem těla svých sourozenců a pochovala jsem je; trvalo mi to celý den. Po západu slunce jsem se na jejich hrobě pomodlila a potom jsem se vydala na cestu. Celou noc jsem bloudila, kupodivu jsem však vůbec neměla strach, spise silný dojem, jako by mě někdo vedl za ruku. Ráno jsem přišla k jedné osadě. V prvním dvoře, jak se zdálo, nebylo ani živé duše. Vstoupila jsem do předsíně, trochu jsem pootevřela dveře a podívala se dovnitř. Na posteli leželo děvče, bílé jako stěna, leželo nepohnutě - bylo mrtvé. U postele klečela žena a velmi plakala. Vedle ní stál její muž, strnulý bolestí. Najednou se otočil a zeptal se mě: "Kdo jsi? Co chceš?" Já jsem se na něho jen smutně podívala. Avšak žena pochopila. Přišla ke mně a něžně mě objala. Po chvíli se se slzami v očích obrátila na svého muže: "Podívej se, naše jediná dcera zemřela. Bůh nám posílá namísto ní toto děvče." Přitom si mě ještě pevněji přivinula k sobě a zeptala se mě: "Řekni, kdo jsi a odkud přicházíš?" Tu jsem jim vypověděla svůj příběh a skončila jsem slovy: "Ne, nechci zemřít, chci žít, protože miluji Pannu Marii, Neposkvrněnou. Ale vojáci mě zabijí." - "Nikoliv," uklidňovala mě žena. "Ochráníme tě. Dobře poslouchej, maličká. Jsi podobná naší dceři. Ode dneška se budeš jmenovat Hedvika - jako ona." Během následující noci manželé v zahradě pochovali svoji mrtvou dceru. Hrob pokropili svěcenou vodou a pokryli listím. Nikdo nemohl mít podezření, že je zde hrob, a jejich Hedvika žila nadále ve mně. Po několika dnech jsem onemocněla a tři dny jsem se nacházela mezi životem a smrtí. Několikrát přišli do domu také příslušníci SS, ale stačilo říci jen jedno slovo: "Tyfus," a oni ihned odešli. Když jsem se konečně uzdravila, dům jsem pod záminkou pomalé léčby neopouštěla. Moji adoptivní rodiče se mnou od začátku zacházeli jako se svojí vlastní dcerou. Po určité době mě na moji vlastní žádost tajně pokřtili, a tak jsme mohla přistoupit ke svaté zpovědi a přijmout svaté přijímání. Velmi ráda a často jsem se modlila k Panně Marii, k Neposkvrněné. Moji noví rodiče mě velmi milovali a já jsem jim jejich lásku odplácela svojí. Dali mě zapsat na gymnázium a odmaturovala jsem s vyznamenáním. Po válce vedla moje cesta do Společenství Neposkvrněného početí Panny Marie. Tady jsem šťastná řeholní sestra a působím jako učitelka ve škole. Z časopisu Víťazstvo Srdca 114/2017


Proroctví Panny Marie ve Fatimě mělo ještě třetí čast a jeho zveřejnění církev dlouho odkládala. Kongregace pro nauku víry odtajnila text až v roce 2000; pod dokumentem je podepsán prefekt kongregace, kardinál Joseph Ratzinger, pozdější Papež Benedikt XVI.
„Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly, jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu. Anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli „podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí“ bíle oblečeného biskupa - „vytušili jsme, že je to Svatý otec“. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako z korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.“ Tato slova Panny Marie nám pomáhají, jak se dívat na události, které se potom staly – pronásledování cirkve, atentát na Jana Pavla II., nesmyslné atomové zbrojení a nakonec pád železné opony.


V sobotu 16.9.2017 se koná Diecezní pouť v Tepelském klášteře u příležitosti 800.výročí bl. Hroznaty za účasti Pan biskupa Tomáše Holuba. Srdečně zveme! P. Josef Prchal