Říjen 2017
Já jsem matka čisté lásky, bázně, poznání a svaté naděje. Jsem dána všem svým dětem, od věčnosti těm, kdo Jím byli určeni. U mně je všechna milost života a radosti, u mne je všechna naděje života a ctnosti. (Z knihy moudrosti.)
Dříve při svatbě prohlašoval manžel ženě: "Stala ses mou manželkou, a proto tě budu milovat." Teď to platí naopak a ženich říká: "Mám tě rád, a proto si tě beru za ženu!" Dřív se bralo málo ohledu na vzájemné sympatie snoubenců. Lidé se neprovdávali proto, že se měli rádi, ale byli oddáváni proto, že tak rozhodli rodiče a příbuzní. Hospodářské úvahy přitom platily především. A láska? "Však oni si zvyknou," říkalo se. A v rodinách šlechty a panovníků navíc rozhodovaly ještě politické zájmy. A pochopitelně se to kritizovalo.
Dnes tedy vede dva lidi do manželství vzájemná sympatie, láska. A od tohoto citu odvisí kvalita a trvání manželství. Jenže city jsou proměnlivé a pomíjivé. Proto je dnešní manželství místem, kde se odehrává tak mnoho různorodých věcí: stabilita nebo rozpad; pohoda nebo rozvrat; komika nebo tragédie. A přečasto bývá v jednom manželství od každého kousek.
Tahle úvaha by nám snad mohla pomoci k hlubšímu uvědomění, jak vratká je stabilita manželství z lásky. Že by to byl hotový div, kdyby manželství, které se opírá pouze o zamilovanost, vydrželo v dobrém kvalitním vztahu po celý život. Mladí lidé si musí být vědomi, že s tou stabilitou svého manželství musí zacházet velmi ohleduplně. Že je třeba navíc používat všech opor, které Bůh Stvořitel dal lidem do manželství na pomoc. Aby to nedopadlo třeba takhle: Dvě mladé rodiny s dětmi se navzájem navštěvují. Děti si společně hrají v kuchyni, dospělí se baví ve světnici. Z kuchyně je slyšet křik a hluk stále větší, nakonec rány a práskání dveřmi. Dospělí vyběhnou: "Co se stalo?" "Nic, my si hrajeme na tatínka a maminku a to se potichu hrát nedá. Maminka křičí a pláče, tatínek řve a práská dveřmi."
Není to jako výsměch, když na prvních stránkách Bible čteme: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiňme mu pomocnici jemu podobnou." Není to výsměch lidským vztahům, je to moudrý Boží záměr. Ovšem jen když se člověk obeznámí i s následujícími verši Bible a řídí se podle nich. Stojí tam, že Stvořitel neučinil muži pomocnici z jeho hlavy, aby mu vládla, ani ne z nohy, aby po ní šlapal a aby jí pohrdal, ale z jeho boku, aby mu byla rovná, aby byla pod ochranou jeho paží a blízká jeho srdci. Zde je obrazně vyjádřeno vše, co je třeba vědět o správném vzájemném vztahu muže a ženy v manželství a jak je to třeba respektovat. A další verš Bible stejně stručně a srozumitelně určuje vztah manželů k dalším lidem, ke svým rodičům: "Proto opustí člověk svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se ti dva jedním tělem."
Tento verš se opakuje znovu v Novém zákoně a to dokonce ještě třikrát! Co je tu tak důležitého, že se to tolikrát opakuje? Aby nové manželství, nová rodina, nový domov mohl vůbec vzniknout, musí ti dva svůj starý domov opravdu opustit. Mladí mají tedy mít svůj vlastní samostatný byt. Nedostatek u některých a drahota to někdy nedovolí. Mladí jsou rádi, když jim jedni nebo druzí rodiče pro začátek dají k disposici část svého bytu. Aby se tím však neohrozila stabilita mladého manželství, je třeba důsledně zachovávat určité zásady: Zde musí vzniknout dvě oddělené samostatné jednotky a domácí nesmí k mladým kdykoli běhat jako dřív, teď už to není jejich byt! Rodiče nesmí mladým stále předhazovat, jak se musí uskrovňovat proto, že tam mladé přijali, a musí respektovat, že mladí mají právo žít si ve svém po svém, samostatně.
Sňatkem se mladí osamostatnili. Tatínek a maminka je mají opravdu propustit a svou pomoc, ať bytovou či finanční, nevázat na žádné podmínky. "Vypadáš jaksi unaveně, zachází s tebou ten tvůj dobře?" "My se teď cítíme tak opuštěni, a ty se u nás ani nezastavíš. Když jdeš z práce, honem se hrneš za tou svou!" "Cítím, že ta tvá zase spálila večeři, pojď se najíst ke mně!" Taková slova se tváří mateřsky, ale jsou plna jedu vraždícího nový svazek. Moudří rodiče dávají rady jen tenkrát, když jsou o ně požádáni, nejlépe v přítomnosti obou mladých. Opustit otce a matku znamená pro ženicha opustit i maminčinu kuchyni a přidržet se své manželky, i když ta ještě neumí tak dobře vařit, jako uměla maminka. Opustit otce a matku znamená pro nevěstu přidržet se svého muže, i když zjistí, že zdaleka není tak pořádkumilovný, jak byl tatínek.
Láska podle Bible je krásnější, než zamilovanost podle filmů a románů. Svatý apoštol Pavel shrnul její podobu do známých veršů (1 Kor 13,4-8): Láska je trpělivá a dobrosrdečná. Druhému nezávidí, nevychloubá se před ním. Nemyslí stále jen na sebe, není domýšlivá. Nedá se vydráždit ke hněvu, nepočítá křivdy. Nemá škodolibou radost, když se druhému přihodí něco zlého, ale raduje se, když se mu daří. Ať se děje cokoli, láska vydrží, láska věří. Opravdová láska nad nikým nezoufá, všechno vydrží. Pravá láska nikdy nepřestává. Snadněji by probíhal záběh mladého manželství, kdyby mladí znali tyto verše zpaměti, aby si je mohli v napjaté chvilce v duchu říkat. Kdyby je měli ve světnici na stěně, aby si je mohli stále znovu připamatovávat.
Naučte své děti modlitbě K Ježíšovi přistoupili jeho učedníci a řekli: “Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan Křtitel naučil své mučedníky modlitbě.” Ježíš řekl: “Když se modlíte, říkejte: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.
V Indii je všechno velké. Sotva někdo získal tolik zkušeností s dětmi, jako slečna Marykutty, ta totiž ve svém životě vyprávěla o Boží lásce asi šesti milionům dětí a mládeže. K tomu procestovala v posledních 23 letech 20 zemí.
Víru přijala hlavně od svého dědečka. Velmi dbal na přísnost a dodržování křesťanských hodnot v životě dětí. "Protože jsme ho měli rádi, také jsme ho poslouchali rádi ve všech těchto věcech. Vůbec, že jsme měli své prarodiče, bylo pro nás velkým požehnáním," říká s úsměvem.
Ve čtyřech letech prosila svoji sestru tak dlouho, až ji vzala poprvé na mši svatou. "Kostel byl 3 km vzdálený, dalo se tam dojít jenom pěšky. Farářem byl jeden prastrýc, který si doma s námi dětmi často hrával. Když kázal Boží slovo a všichni lidé mu pozorně naslouchali, vzniklo ve mně velké přání, abych směla jednoho dne také mluvit v kostele o Boží lásce." Ve dvanácti letech byla zklamaná, když kněz misionář ve škole mluvil k chlapcům o kněžském povolání a ona se dověděla, že jako dívka se nemůže stát knězem, a proto nikdy v kostele nesmí mluvit k lidem o Bohu. Z toho jí bylo velmi smutno. Venku na dvoře hleděla do modrého nebe a viděla je otevřené se stovkami andělů, kteří se řadili okolo Matky Boží oděné do purpurového oděvu. V jejím duchu se ozývalo slovo: "Všechno je možné s Bohem." A Bůh vzal její přání vážné a zvláštním způsobem je splnil. Tak si dnes vděčně myslí. V svých 25 letech mohla vyprávět o Boží lásce už asi ve 100 kostelích.
Po čtyři léta za sebou jsem dostávala o Vánocích stále stejný, pro mě vytažený verš z Bible: »Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.«" Stále silněji cítila, že ji Bůh prosí, aby šla k lidem, aby jim o něm vyprávěla.
Tak začala spolu s kolegyněmi studentkami chodit do městských slumů, aby těm nejchudším vyprávěla o Boží lásce. Při těchto příležitostech přebírala opatrování dětí, aby její přátelé mohli vést hlubší rozhovory s dospělými.
"Zpívala jsem s nimi, vyprávěla biblické příběhy nebo jim předčítala. Byly tam děti docela malé, ale také 14leté. Zjistila jsem, že tyto děti se umí výborně volně modlit, a byla jsem hluboce dojatá."
Jednou přišlo jedno z těch malých dětí a vyprávělo o muži, který je v sídlišti přivázán na řetěz. Ten psychicky postižený byl nebezpečně agresivní. "Dítě se ptalo, jestli bychom se za toho muže nemohli modlit. A tak jsme se modlili za padesátiletého muže. Jednou řeklo jedno z dětí: »Ježíš nás prosí, abychom toho muže odvázali.« Nikdo tomu nechtěl věřit. Ale také jiné děti - všechny mezi šesti až osmi lety - mluvily o tomto Ježíšovu přání."
Nejdříve byli všichni lidé proti tomu. Tak slíbila, že její bratři a další pomocníci budou na něho dávat pozor, až mu sejmou řetěz, a kdyby dělal problémy, znovu ho spoutají, "Dostal hezké šaty, byl bratry dobře ošetřován, sundali mu řetězy - a zůstal docela klidný. Ano, nebyl už nikdy agresivní a choval se od té doby docela normálně."
"Toto uzdravení se hluboce dotklo mého srdce," pokračovala dále. Ale přimělo to k uvažování také obyvatele chatrčí. Učila jsem ve slumech, že modlitba dětí je velmi mocná."
V té době se připravovala na svoji práci učitelky a chodila také do škol, aby vyprávěla dětem o Bohu. Jednou jako učitelka na národní škole zakusila její sílu. Jednoho dne dostalo jedno dítě masivní alergickou reakci, oteklo po celém těle. Rychle je donesla do svého poblíž stojícího domu. Cestou tam se modlila se třemi dětmi, které ji doprovázely, za malou Nirmalu. Když přišli domů, chtěla si matka dcerku převzít - avšak otok zmizel! V slzách matka vypráví, že tato alergie je životu nebezpečná, vyžaduje okamžitý pobyt v nemocnici, otok nikdy sám od sebe nezmizel. Nirmala nikdy znovu alergickou reakci nedostala. Podivuhodné!
Mše svatá na dušičky bude u sv.Apolináře v neděli 29.10.2017 v 10:30h potom bude průvod na hřbitov, modlitby za zemřelé a svěcení hřbitova.