Leden 2018
Spatřit hvězdu, vydat se na cestu a přinést
dary. Někteří znají papeže z fotografií, ze sdělovacích prostředků,
a přesto ještě neslyšeli, co opravdu řekl. Přinášíme Vám homilii
papeže Františka, kterou pronesl o slavnosti Zjevení Páně.
Tři skutky mudrců ukazují směr naší cestě vedoucí v
ústrety Pánu, který se dnes zjevuje jako světlo a spása pro
všechny národy. Mudrci spatřují hvězdu, vydávají se na
cestu a přinášejí dary.
Odtud vše začíná. Proč však spatřili
hvězdu pouze tito mudrci? – mohli bychom se ptát. Možná
proto, že pouze nemnozí pozvedli pohled k nebesům. Často
se totiž v životě spokojujeme s pohledem držícím se při
zemi: stačí nám zdraví, nějaký ten peníz a trocha zábavy.
A já se ptám: dokážeme ještě pozvedat oči k nebi?
Dokážeme snít, toužit po Bohu, očekávat jeho novost nebo
se necháváme unášet životem jako suchá haluz ve větru?
Mudrci se nespokojují s živoření a proplouváním. Vytušili,
že ke skutečnému životu je zapotřebí vysokého cíle, a proto
je nutné upírat zrak vzhůru.
Mohli bychom se však ptát dále, proč mezi všemi těmi,
kdo pozvedali oči k nebi, mnoho dalších nenásledovalo onu
hvězdu, „jeho hvězdu“ (Mt 2,2)? Snad proto, že to nebyla
hvězda nápadná, zářící více než jiné. Byla to hvězda – říká
evangelium – kterou mudrci viděli „vycházet“. Ježíšova
hvězda neoslepuje, neohromuje, nýbrž vlídně zve. Můžeme
se ptát, jakou hvězdu volíme ve svém životě. Je mnoho
oslnivých hvězd, které vyvolávají silné emoce, avšak
neukazují směr. Platí to pro úspěch, peníze, kariéru, pocty
a požitky vyhledávané jako životní cíl. Jsou jako meteority,
které na chvíli zazáří, avšak brzy narazí a jejich záře
pohasne. Jsou to padající hvězdy, které spíše zavádějí než
orientují. Pánova hvězda však není vždy žhnoucí, ale je
vždy přítomná. Bere tě v životě za ruku a doprovází tě.
Neslibuje materiální odměny, ale zaručuje pokoj a daruje,
stejně jako mudrcům, „nevýslovnou radost“ (Mt 2,10).
Žádá však, abychom se vydali na cestu.
Vydat se na cestu – to je druhá činnost mudrců,
nezbytná k nalezení Ježíše. Jeho hvězda totiž žádá
rozhodnutí vyjít, snášet každodenní těžkosti cesty. Žádá po
nás, abychom se osvobodili od neužitečných zátěží a
okázalostí, které překážejí, a přijali to, co je nečekané a co
nepatří k plánům na poklidný život. Ježíš se nechává nalézt
tomu, kdo ho hledá, avšak bychom ho hledali, musíme se
pohnout z místa, vyjít. Nečekat, nýbrž riskovat. Nestát
namístě, nýbrž postupovat vpřed. Ježíš na nás klade
nároky. Tomu, kdo ho hledá, navrhuje, aby opustil křeslo
světských pohodlí a příjemné, konejšivé teplo svého krbu.
Následovat Ježíše neznamená držet se zdvořilostního
protokolu, nýbrž exodus, který je třeba žít. Bůh, který
vysvobodil svůj lid skrze přechod exodu a povolal nové
národy, aby následovaly jeho hvězdu, dává svobodu a udílí
radost vždy a jedině na cestě. Jinými slovy, abychom našli
Ježíše, je zapotřebí odložit strach vstoupit do hry,
spokojenost z pocitu, že jsme všeho dosáhli, lenost, která
už od života nic nežádá. Je třeba riskovat jednoduše proto,
abychom se setkali s Dítětem. Avšak natisíckrát se to
vyplatí. Když totiž nalezneme toto Dítě, když objevíme jeho
něžnost a lásku, nalezneme opět sami sebe.
Vydat se na cestu není snadné. Evangelium nám to
ukazuje na nejrůznějších postavách. Vidíme Heroda,
zneklidněného obavami, že narození krále ohrozí jeho moc.
Organizuje proto porady a rozesílá lidi, aby shromažďovali
informace. On sám se však nikam nehne, zůstává uzavřený
ve svém paláci. Také „celý Jeruzalém“ (v. 3) má strach;
strach z Boží novosti. Byli by radši, kdyby všechno zůstalo
jako dřív, a nikdo nemá odvahu vyjít. Pokušení kněží a
znalců zákona je subtilnější. Znají přesné místo a Herodovi
ho označí, dokonce citací pradávného proroctví. Vědí o tom,
ale neučiní ani krok směrem k Betlému. Může to být
pokušení toho, kdo je věřící už dlouho. Dokáže víru obšírně
rozebírat, jako věc již známou, ale osobně se pro Pána
nenasazuje. Mluvíme, ale nemodlíme se. Hořekujeme, ale
nečiníme dobro. Mudrci naopak mluví málo a putují mnoho.
Třebaže neznají pravdy víry, jsou dychtiví a putují, jak to
dokládají slovesa užitá v evangeliu: „přišli se mu poklonit“
(v. 2), „ vydali se na cestu; vstoupili, padli na zem; vrátili
se“ (v. 9,11,12). Byli v neustálém pohybu.
Dávat. Když mudrci po dlouhé cestě přišli k Ježíšovi, činí
totéž co On: přinášejí dary. Ježíš je tady, aby dal svůj
život, a oni přinášejí své vzácné jmění: zlato, kadidlo a
myrhu. Evangelium se uskutečňuje tehdy, když cesta
života dospěje k daru. Darovat nezištně, pro Pána, aniž
bychom cokoli očekávali na oplátku, to je spolehlivé
znamení, že jsme nalezli Ježíše, který říká: „Zadarmo jste
dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8). Konat dobro bez
vypočítavosti, i tehdy, když nás o ně nikdo nežádá, když na
něm nic nezískáme, když nám nepůsobí potěšení. Toto si
přeje Bůh. On, který se pro nás učinil maličkým, od nás
žádá, abychom něco věnovali svým nejmenším bratřím. O
koho jde? Jsou to právě ti, kteří nemají nic na oplátku, jako
potřebný, hladový, cizinec, vězeň, chudý (srov. Mt 25,31-
46). Darem milým Ježíši je postarat se o nemocného,
věnovat čas problematickému člověku, pomoci někomu,
kdo není v poli našeho zájmu, odpustit tomu, kdo nás
urazil. Tyto nezištné dary nesmějí v křesťanském životě
chybět. Jinak totiž, jak připomíná Ježíš, milujeme-li pouze
ty, kteří milují nás, jednáme jako pohané (srov. Mt 5,46-
47). Pohleďme na své ruce, často prázdné a bez lásky, a
pokusme se dnes myslet na nezištný dar, bez náhrady,
jaký můžeme nabídnout. To bude Pánu milé. A prosme Jej:
„Pane, pomoz mi, abych znovu objevil radost z dávání“.
Přeložila Johana Bronková
Předávejte víru rodinným nářečím,
vyzval papež rodiče
Papež František dopoledne, o svátku Křtu Páně, slavil v
Sixtinské kapli liturgii, během níž jako každoročně udělil
svátost křtu novorozencům, kteří většinou pocházejí z
rodin vatikánských zaměstnanců. Rodiče jednoho z 34 dětí
– 16 chlapců a 18 holčiček – si pro svého syna zvolili
jméno současného papeže – Francesco. Papež v krátkém a
spatra pronášeném kázání rodičům připomněl, že jejich
první povinností je předávání víry, což je možné činit také
domáckým, láskyplným jazykem.
“Drazí rodiče, přinášíte dnes své děti ke křtu – a to je
první krok v úkolu, který vám náleží a kterým je předávání
víry. Tento úkol nemůžeme splnit sami, ale potřebujeme k
němu Ducha svatého. Možnost předávat víru je milostí
Ducha svatého – právě proto přinášíte své děti, aby
obdržely Ducha svatého, aby přijaly Trojici – Otce, Syna a
Ducha svatého – která bude bydlet v jejich srdcích. Chtěl
bych vám říci jednu věc, která se vás týká. Předávání víry
lze uskutečňovat pouze v rodinném „dialektu“, v řeči
tatínků a maminek, dědečků a babiček. Poté nastoupí
katecheté, kteří toto počáteční předávání rozvinou svými
myšlenkami a vysvětlením … Nezapomínejte ale, že víra se
předává dialektem – a pokud tento domácí dialekt chybí,
pokud spolu doma rodiče nemluví jazykem lásky, předávání
víry není snadné či vůbec nemožné. Nezapomínejte tedy,
že vaším úkolem je předat víru, ale prostřednictvím
láskyplného nářečí vašeho domova a rodiny. Také děti mají
své nářečí – a dobře slyšitelné! Teď jsou všechny zticha,
ale stačí, aby jeden udal tón a orchestr jej bude
následovat! To je dialekt dětí! Ježíš nám radí, abychom byli
jako jedno z nich a mluvili jejich řečí. Nesmíme
zapomenout na tento jazyk dětí, které mluví, jak dovedou,
protože jejich mluva Ježíše obzvláště těší. Ve svých
modlitbách buďte prostí jako ony, řekněte Ježíši, co vychází
ze srdce, jako to dělají děti. Dnes to děti vyjadřují pláčem –
ano, jako děti. Nářečím rodičů je láska, aby se předávala
víra. Nářečí dětí mají rodiče přijímat, aby rostli ve víře. A
nyní budeme pokračovat s obřadem a pokud děti spustí
koncert, znamená to, že se necítí pohodlně, nebo je jim
moc horko, anebo je něco bolí, nebo možná mají hlad.
Jestli mají hlad, bez obav je nakrmte, dejte jim najíst,
protože také to je jazyk lásky.“
KŘESŤANSKÉ OKÉNKO 1/2018 - vydává 1x měsíčně Římskokatolická farnost, Nám. Republiky 3, 346 01 Horšovský Týn, IČ 48343684, https://www.farnosthtyn.cz ev.č. MKČRE23029, vyšlo 15.1.2018