Únor 2018
(Matouš 5. kapitola 7. verš)
Pod označením "nemilosrdný" si většinou představujeme člověka s tvrdým
srdcem, který lidem v nouzi odmítne pomoc. Je to zjednodušená a nepřesná
představa. Nemilosrdnost má ještě jednu tvář, takovou, která obžalovává
většinu lidí: o p o m í j e n í . Kdo si nevšimne člověka v jeho tělesné nebo
duchovní nouzi, kdo ho pomine, proviňuje se hříchem nemilosrdnosti.
O tom hovoří Pán Ježíš v příběhu o milosrdném Samařanu. Označuje ho
milosrdným proto, že se zastavil u člověka v nouzi, aby mu pomohl. Oba
zbožní poutníci, kteří zraněného v jeho nouzi také viděli, šli nevšímavě dál a
tak se projevili jako nemilosrdní. Měli možná pro své jednání mnoho
důvodů - omluv či výmluv... Spěchali, aby byli včas u své služby v chrámě,
kde už na ně lidé čekali. Chtěli být jistě do večera na místě. A z Jericha do
Jeruzaléma to tehdy znamenalo jednodenní pouť. Možná se už stmívalo. Už
kvůli rodině by bylo nebezpečné se zastavovat a vydávat se v nebezpečí. A
mohli by dopadnout stejně, jako ten ubožák. Raději co nejrychleji pryč z
toho nebezpečného místa. Sotva si připouštěli nějaké výčitky svědomí.
Žádnou prosbu přece nikdy neodmítli a tam ten už možná ani nežije... Měli
na zřeteli své povinnosti v Jeruzalémě, a tak zraněného člověka v nouzi
pominuli. Kdyby se svědomí přece jen ozvalo, snadno je umlčí. Vždyť
nemají ani možnost pomoci. Jestli tamten žije, nemají zvíře, na které by ho
naložili a dopravili do bezpečí. Možná jim bylo ubožáka líto, ale šli dál a
Bůh je hodnotí jako nemilosrdné.
Často pomineme člověka v tělesné nebo duchovní nouzi, aniž bychom se
jím zabývali! Platí nám však varování: "Nemilosrdný soud hrozí tomu, kdo
sám nečiní milosrdenství." (Jakub 2,13)
Snad jsme ještě nikdy toto slovo pro sebe nepřijali, protože si ani
neuvědomujeme, kde všude Pán Bůh čekal, že se zastavíme a prokážeme
milosrdenství. Možná v našem okolí, v našem městě byl takový případ,
kterým jsme se měli zabývat, ale my šli nevšímavě dál a projevili se tak jako
nemilosrdní. Jaké hrozné procitnutí jednou před soudnou stolicí Boží, kde
bude probíhat Boží soud nad nemilosrdnými: "Jdete ode mne, vy prokletí,
do věčného ohne, který je připraven ďáblu a jeho andělům." (Matouš 25,41)
Ze souvislosti vysvítá, že do věčného ohně půjdou ti, kdo nepřijímali hosty,
nenavštěvovali nemocné a vězněné, nesytili hladové, kdo zůstali bližním
dlužní službu lásky.
Pán Ježíš však přišel proto, abychom nemuseli žít dál ve svých hříších a tak
být se světem zatraceni, ale abychom jako Jím vykoupení nesli podobu Jeho
milosrdné lásky a vešli s Ním do Jeho království. Protože nás Pán Ježíš
miluje, nepřeje si, abychom propadli děsnému údělu nemilosrdných v rukou
přísného Boha-Soudce a byli zatraceni do pekla. Proto nás nabádá k
bdělosti. Nemysleme si, že už nejsme nemilosrdní jen proto, že neodmítáme
prosby o pomoc a že se tedy nemusíme Božího soudu obávat. Prosme proto
denně, aby nám Duch svatý ukázal ve všedním životě, kde jsme v nebezpečí
jednat nemilosrdně: "Milosrdný Pane, prosím, ukaž mi, kde jsem slepý pro
tělesnou nebo duševní nouzi bližních. Ukaž, kde tvrdě sleduji splnění svých
plánů a nemám ani oči ani srdce pro své bližní. Ukaž, kde zaujatý sebou a
svou prací nemilosrdně pomíjím nouzi bližních." Kdo prosí, dostává.
Vzchopme se k této prosbě o milosrdenství. Závisí na tom celá naše věčnost.
Tím naše úsilí o milosrdnost nekončí. Milosrdný Samařan neměl jen
milosrdné oči, které viděly nouzi ubožáka, a milosrdné srdce, které se u
trpícího zastavilo, ale byl ochoten přinést oběť. I my musíme být ochotni
přinášet oběti na cestě milosrdné lásky. Samařan nasadil své vlastní bezpečí.
Mohlo ho to stát život, když se zastavil na tak nebezpečném místě. My na
cestě milosrdenství málokdy tolik riskujeme. Někdy jsou to vlastně
maličkosti: peníze, oděv, jídlo. V dobách nouze i tu může jít o oběť, když z
toho, co máme a co si myslíme, že pro sebe a rodinu nutně potřebujeme,
obětujeme pro ty, kdo nemají nic, nebo méně než my.
Jindy prokážeme bližnímu milosrdenství, když mu věnujeme čas. Kolikrát
jsme se tady provinili na svých nejbližších! Kolikrát jsme neměli čas, když
nás někdo potřeboval! Ano, kolikrát jsme se tak projevili jako nemilosrdní.
Pán Ježíš nás k milosrdnosti přímo vybízí a zároveň staví normu: "Buďte
milosrdní jako váš nebeský Otec." (Lukáš 6,36) Mysleme na příběh
nemilosrdného služebníka, který neměl soucit se svým spoluslužebníkem a
hrdloval se s ním o maličkost, ač sám zakusil nekonečnou dobrotu a
milosrdenství svého pána. Pán Bůh od nás očekává, že nebudeme počítat
bližním jejich provinění proti nám, že jim budeme milosrdně odpouštět, jako
Bůh v Kristu odpustil nám.
Kdo bez milosrdenství zadržuje odpuštění, může přijít o svůj podíl v
nebeském království. Nemilosrdný služebník byl předán katovi. Tak
nemilosrdní lidé propadnou mukám v rukou satanových. Apoštol píše o
nemilosrdných, že kdo takové věci činí, je hoden smrti (Římanům 1,31-32).
Nepodceňujme nevšímavost vůči nouzi bližních, nesmířlivost, neodpouštění.
Slova Pána Ježíše mají věčnou platnost, dle nich budeme jednou souzeni.
Nepleťme si však milosrdnost se shovívavostí a tolerancí vůči hříchu.
Naopak, buďme vždy hotovi k milosrdné službě lásky, "umývání nohou",
napomínání v Boží bázni a pokorné lásce. Kde se takové službě vyhýbáme,
jsme vlastně zas v jiném smyslu nemilosrdní, protože nevarujeme před
nebezpečím a sami jsme jako nemilosrdní pod Božím soudem.
Přinesme v pokání všecko své nemilosrdenství pod očistný zdroj krve
našeho Pána. Lítost nad vlastním hříchem nás povede k tomu, že budeme co
nejvíce lásky prokazovat těm, k nimž jsme se někdy zachovali nemilosrdně.
Tam pak, kde už nic nemůžeme napravit, budeme tím milosrdnější ke všem,
kteří naši pomoc potřebují. Krev Pána Ježíše smyje naši nemilosrdnost a
promění nás v podobu Beránkovu.
Když nás Ježíšova slova "Buďte milosrdní, jako je váš nebeský Otec"
polekají vysokou náročností, uvědomme si, jak jsme tomu na hony vzdáleni
a jak se svou nevšímavostí na bližních proviňujeme, když je v jejich nouzi
míjíme s tvrdým a nevšímavým srdcem. Ale uvěřme i dalším slovům Pána
Ježíše: "Co je u lidí nemožné, je možné u Boha." (Lukáš 18,27) Protože je
všemohoucí, je u něho vše možné. V Pánu Ježíši je dokonalé vítězství nad
každým poznaným a vyznaným hříchem, a také nad hříchem
nemilosrdenství. Ježíš zaplatil všecky naše dluhy, vykoupil nás svou
předrahou krví. Jsme vykoupeni z moci hříchu a z pekla, k milosrdné lásce.
To si modlitbou při Mši svaté vždy znovu přivlastňujme, a zakusíme, že
obraz Boží milosrdné lásky, se stane viditelný i v našem životě. Budeme
proměňováni od slávy ke slávě a vejdeme s Ním do Jeho království lásky.
Kniha Levitikus 19,18: Nemsti se ani nechovej zášť proti synům svého lidu.
Miluj svého bližního jako sám sebe. Já jsem Hospodin.
A co v extrémních případech? ... Odpustit je dobré!
Proces s někdejším dobrovolníkem jednotek SS, třiadevadesátiletým
Oskarem Gröningem, který je obviněn z podílu na provozu vyhlazovacího
tábora Osvětim, přinesl jednu neočekávanou scénu, která vyvolala velké
emoce a spory mezi účastníky žaloby.
O co šlo? Oskar Gröning na počátku procesu přiznal morální zodpovědnost
a požádal za odpuštění, ovšem rozhodnutí o kriminální vině nechal na
soudu. Dlužno dodat, že Gröning nebyl žádný kápo a nijak se přímo
nepodílel na krutém zacházení s vězni či dokonce jejich vraždění. Jeho
úkolem bylo probírat zavazadla vězňům zabavená a hledat v nich peníze a
cennosti. V reakci na jeho žádost o odpuštění mu jedna z vedlejších účastnic
obžaloby, jedenaosmdesátiletá Eva Korová, která prošla Osvětimí coby
pokusný králík doktora Mengeleho, podala ruku a veřejně mu odpustila.
Nevím, jestli vůbec tušila, jak tím rozzuří ostatní účastníky žaloby a jejich
právníky. Obvinili ji ze "svévolné rehabilitace" obžalovaného a dodali, že
mu přece nemůže veřejně odpouštět a zároveň být účastnicí obžaloby, že to
nejde dohromady. Rozumím, že jako ti, co mají s panem Gröningem své
účty a odpustit mu (minimálně v nejbližších dnech) nehodlají, nejsou ostatní
účastníci obžaloby s tímto gestem srozuměni. Přesto by si měli dát mokrý
ručník na hlavu...
Odpuštění je soukromá věc toho kterého člověka, který má co odpouštět.
On sám rozhoduje o tom, kdy, jak a co odpustí. A odpouštět je dobré. Umění
odpouštět je velká ctnost. Odpouštět může i žalující strana, a může tak činit i
veřejně - aniž by se tím nějak zpronevěřila postavení žalující strany. Osobní
odpuštění se se spravedlností nijak nevylučuje. Týká se totiž mnohem víc
mezilidských vztahů, než spravedlnosti a trestu.
A ostatní žalující by se měli mírnit také proto, že jejich projev poněkud
extremistického pojetí spravedlnosti mnohem více připomíná pomstu těch,
kterým nenávist už tak trochu zakalila rozum. Zejména jestliže všem okolo
dávají najevo, že v tomto musí být všichni stejně extrémní jako oni...
„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům...“ Jak
ušlechtilé... Vůbec se nedivím rozporuplným reakcím, které tato sentence
rozpoutala mezi právníky, žalobci a advokáty... Ignác Pospíšil
Tedy výborné téma. Za určitých okolností člověk až příliš snadno sklouzne
do role služebníka nemravného systému, ale dostat se ven, to může
vyžadovat extrémní statečnost, jíž zdaleka ne všichni jsme schopni. Nicméně
schopnost uznat svou vinu je něco úžasného, před čím se skláním.
Podívejme se k nám, kolik lidí něčeho takového bylo schopno.
Milosrdný člověk je praktický: „Když Tvému nepřítele spadne osel do
jámy, pomoz mu ho vytáhnout a získal jsi svého nepřítele“, čteme ve starém
zákoně. To je láska k nepřátelům.
Milosrdenství je nejširší obraz Boha a člověk je stvořen k božímu obrazu.
Kdyby nebyl Bůh milosrdný, nikdy by nic nestvořil. Baví ho pozvedat
pokorné z ničeho k nekonečné slávě. „Hle tvořím věci nové. Což to
nepozorujete?“ (srov. Zjevení 21,5)
Zveme Vás na Mši svatou do kostela Sv. Apolény ve Vidicích
v neděli 11. 2. 2018 ve 14 hodin.
Postní doba začíná letos 14. února 2018 Popeleční středou. Na
Popeleční středu je přísný půst od masa a půst újmy, to znamená, že se
najíme jednou za den. Můžeme si to jídlo rozdělit, např. ráno a večer.
Stejný půst je na Velký Pátek ve Svatém týdnu, který letos připadá na
30. března 2018. Tento půst je závazný od 14 do 60 let. Pro mladší a
starší je dobrovolný. Na Popeleční středu se uděluje popelec se
slovy: Čiňte pokání a věřte Evangeliu. V postní době se se
nekonají svatby ani zábavy až do Velikonoc.
KŘESŤANSKÉ OKÉNKO 2/2018 - vydává 1x měsíčně Římskokatolická farnost, Nám. Republiky 3, 346 01 Horšovský Týn, IČ 48343684, https://www.farnosthtyn.cz ev.č. MKČRE23029, vyšlo 1.2.2018