Duben 2018
Kdo chce uskutečnit své sny, musí se nejprve probudit.
Martin Luter King
Jistý misionář vypráví o tom, jak přišel do pohanské vesnice, kde se právě chystali obětovat pěknou mladou dívku pohanským bůžkům. Několik dní předtím ji hodili do vyschlé studny, kde v blátě a špíně čekala, než hladová omdlí. Misionář ji potají vytáhl ze studně, umyl, oblékl a dal jí najíst. Ona se na něho celou tu dobu dívala s jistým podezřením. Nakonec se ho zeptala, proč ji zachránil, proč to všechno pro ni dělá?
Misionář ji začal vyprávět o jediném pravém Bohu, který všechny lidi stvořil pro život a ne pro smrt. Tedy také ji stvořil ne proto, aby zemřela, ale aby žila. Ba co víc, tentýž Bůh nás všechny miluje. On na náš svět poslal svého Syna a ten z lásky k nám zemřel, abychom my mohli věčně žít. - Tehdy mu děvče skočilo do řeči a řeklo: "Kdy se toto všechno stalo, co mi tady teď říkáte?" Misionář jí řekl, že to bylo před dvěma tisíci roky. Tu děvče vykřiklo: "Proč vy křesťané si to držíte pro sebe, proč o tom nehovoříte celému světu?" Slova této dívky jsou velkou a primo hroznou obžalobou pro nás všechny. Největší a nejvážnější událostí lidské historie je právě příchod Boha mezi nás, který přišel v Ježíši Kristu, a mnozí o ní nevědí. Nevědí o ní nejen pohané, kteří žijí daleko od nás, ale také mnozí, kteří žijí s námi, s kterými se denně setkáváme.
V Louvru, ve starém sídle francouzských králů, je muzeum, v němž kromě jiných vzácných památek je i nádherný velký kříž. Jednou mezi návštěvníky muzea byly i dvě dívky, které se zastavily u tohoto kříže a obdivovaly jej. Jedna z nich řekla: "Podívej se, jak velmi smutný je ten na tom kříži!" Druhá jí odpověděla: "Bodejť by nebyl smutný. Ruce a nohy má přibité ke kříži a i na jeho hrudi je velká rána. Musel velmi mnoho trpět." A francouzský spisovatel a publicista Pierre L'Ermite k tomu poznamenává: "Kriste, ty jsi zemřel také za tato děvčata a ony té ani neznají."
Věru, je ještě mnoho lidí na tomto světě, kteří neznají Ježíše. A On jen proto se stal člověkem a přišel na zem, poněvadž nás všechny miluje svou nekonečnou láskou. Když žil na naší zemi, všude, kudy chodil, dobře činil. Nevědomé učil, nemocné uzdravoval, mrtvé křísil a hladové krmil. Ježíš je ten největší Dar pro lidstvo, jaký nám Bůh dal. On trpěl a zemřel, aby dal náhradu za naše hříchy a třetího dne vstal z mrtvých. On je náš Spasitel a Vykupitel. On svým utrpením, svojí smrtí a svým vzkříšením nám vrátil to, co jsme svými hříchy ztratili ale už jsme nebyli nijak schopni to získat. On nám vrátil přátelství s Bohem, Boží synovství.
Tohoto největšího Dobrodince lidstva mnozí ještě neznají, mnozí o Něm ještě ani neslyšeli. A jsou i takoví, kteří Ho sice neznají, ale proti Němu bojují, a to tak, že kdyby dnes přišel, byli by schopni Ho znovu ukřižovat.
Papež Jan Pavel II. Ke sdělovacím prostředkům:
Je smutné, že v médiích celosvětově očividně klesá podíl programů, které se zabývají náboženskými a duchovními problémy, programů, které člověka morálně pozvedají a pomáhají mu vést lepší život. Není snadné zůstat optimistou ohledně pozitivního vlivu sdělovacích prostředků, když se zdá, že média buď ignorují životně důležitou roli náboženství v životě člověka, nebo se náboženská víra v médiích prezentuje trvale negativně a nesympaticky. Zdá se jakoby některé pořady sdělovacích prostředků - zvláště v zábavných programech - chtěli věřící zobrazit v co nejhorším světle. Zbývá v běžných sdělovacích prostředcích ještě místo na Krista? Můžeme pro něho požadovat místo v nových médiích?
Moderní média se neobracejí jen všeobecně ke společnosti, nýbrž především k rodinám, k mladým lidem a také k větším i menším dětem. Jakou "cestu" média ukazují? Jakou "pravdu" navrhují? Jaký "život" nabízejí? To se netýká jen křesťanů, nýbrž všech lidí dobré vůle.
Snad jedním z nejvzácnějších darů by bylo, kdyby se radostná zvěst přinejmenším dostala ke každému člověku na světě - především prostřednictvím živého svědectví křesťanského příkladu, ale také prostřednictvím médií: "Hlásat Ježíše Krista, cestu, pravdu a život". Nechť je právě toto cílem a povinností všech, kteří se hlásí k jedinečnosti Ježíše Krista, prameni života a pravdy (srov. Jan 5,26; 10,10.28) a kteří mají to privilegium a zároveň odpovědnost, že pracují v rozlehlém a vlivném světě sdělovacích prostředků. Z Vatikánu 24. ledna 1997 Jan Pavel II.
Krásným příkladem je režisér Franco Zeffirelli, který natočil film o Ježíši Kristu. Jistý novinář mu položil otázku: Ty věříš v božství Ježíše Krista? Věříš i v jeho zmrtvýchvstání?" On odpověděl: "Ano, věřím v Kristovo božství, věřím v jeho zázraky, v jeho slova, věřím v jeho zmrtvýchvstání a věřím také v naše zmrtvýchvstání a nezáleží mi na tom, co si lidé budou o mně myslet po tomto mém vyznání víry. Popravdě řečeno, mnozí moji kolegové, kteří říkají, že nevěří, také oni věří, avšak se bojí to říci a veřejně to vyznat, a to dělají velmi špatně. Nastala doba, že se stalo módou vyhlašovat se za nevěřícího, a žel, mnozí podléhají módě."
9. dubna 1977 se Zeffirelli setkal v bazilice Zvěstování ve Florencii s dvěma tisíci mladými lidmi, s nimiž debatoval o svém filmu, který natočil o Ježíši. Vysvětloval jim jeho obsah a vyprávěl jim o těžkostech, které měl s jeho natáčením. Do této baziliky chodíval jako chlapec a na otázku, kolik času mu zabrala příprava na natočení celého filmu, odpověděl: "Vlastně celý můj život. Technické práce trvaly tři roky, ale můj zájem o Krista započal zde v bazilice, když jsem sem chodíval jako chlapec. Všechno začalo tady!" A když jeden mladý student nadhodil, že jeho film je jakoby jiskra naděje v naší rozhárané společnosti, Zeffirelli řekl: "Přál bych si, aby ta jiskra neskončila někde zapomenuta v naší egoistické společnosti, ale aby ukázala lidstvu cestu k pramenům. Budu rád, když můj film vzbudí zájem o Krista, o studium jeho evangelií. Mojí velkou snahou je, aby každý poznal Kristovo učení, Kristovo evangelium, Kristovu lásku, která jediná může zachránit."
Aby nás nikdo nemohl žalovat, že jsme si své křesťanství ponechali pro sebe, snažme se být svědky Krista, který je skutečným Poslem Boží lásky, jež v něm přišla na tento svět, aby jej zachránila, jak čteme: "Neboť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl jeho prostřednictvím spasen." (Jan 3,17) Ludová čítanka na neděle a sviatky 4/2003
Začíná proces blahořečení biskupa Hloucha
Českobudějovický biskup Vlastimil Kročil na Zelený čtvrtek dopoledne při Mši svaté se svěcením olejů v katedrále sv. Mikuláše oznámil souhlas Svatého stolce s procesem blahořečení českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. "Je mi potěšením po náležitém přezkoumání odpovědět..., že ze strany Svatého stolce nic nebrání tomu, aby proces beatifikace a kanonizace jmenovaného Služebníka Božího Josefa Hloucha mohl být dokončen," odpověděl Angelo kardinál Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení v dopise reagujícím na žádost biskupa Kročila z listopadu 2017. Tomu všemu předcházelo schválení zahájení diecézní fáze beatifikačního procesu ze strany České biskupské konference. Nyní se otvírá etapa kanonizačního procesu, v němž diecézní komise vyslechne všechny svědky a shromáždí svědecký materiál, který po skončeném šetření odešle Kongregaci pro svatořečení do Říma. Věřící jsou žádáni, aby vydali svědectví o ctnostech života Josefa Hloucha, anebo překážce, která by mohla zabránit procesu jeho svatořečení. Současně mohou poskytnout písemnou korespondenci s Josefem Hlouchem či týkající se jeho osoby. Mons. ThDr, Josef Hlouch (1902-1972) byl devátý českobudějovický biskup (1947-1972). Narodil se 26. 3. 1902 v Lipníku u Třebíče. Na kněze byl vysvěcen 5. 7. 1926 v Olomouci. Promován doktorem teologie a profesorem byl na bohoslovecké fakultě v Olomouci. Českobudějovickým biskupem byl jmenován 25.6.1947 a konsekrován 15.8.1947 apoštolským internunciem Xaveriem Ritterem v Olomouci. Do úřadu byl uveden 7.9.1947 v Českých Budějovicích, ale od května 1950 ho představitelé komunistické moci internovali v jeho rezidenci. Od března 1952 pak musel pobývat mimo diecézi, do které se mohl vrátit až 9.6.1968, kdy se ujal svého úřadu. Zemřel 10.6.1972 v Českých Budějovicích a byl pohřben na hřbitově u sv. Otýlie. Byl uznáván pro svou mimořádnou a neutuchající lásku k bližním, odpuštění pronásledovatelům a pevnou víru, kterou osvědčil i v letech nesvobody, internace a krutého teroru.
KŘESŤANSKÉ OKÉNKO 4/2018 - vydává 1x měsíčně Římskokatolická farnost, Nám. Republiky 3, 346 01 Horšovský Týn, IČ 48343684, https://www.farnosthtyn.cz ev.č. MKČRE23029, vyšlo 15.4.2018