Červen 2018

Matka duchovních povolání

(P. Paul H. Schmidt)

Z 13 dětí matky Vaughanové se 11 zasvětilo Bohu
Elizabeth Rolls of the Hendre byla od svého dětství vychována přísně protestantsky. Krátce předtím, než se provdala za Williama Vaughana, přestoupila do katolické církve. Nový manželský pár žil na statku Courtfield v Anglii a Bůh jim daroval 13 dětí. Matka Vaughanová chovala ve svém srdci zvláštní přání, aby Bůh všechny její děti, osm synů a pět dcer, povolal k duchovnímu stavu. Všichni se měli stát kněžími nebo řádovými sestrami. Matka Vaughanová však věděla velmi dobře, že Bůh bude za tak velkou milost žádat obrovskou oběť a mnoho modliteb. Ale ona byla připravena tuto cenu zaplatit. Denně strávila několik hodin před svatostánkem v domácí kapli - po 20 let. Modlila se zásadně jenom za duchovní dary, jak sama potvrzuje: "Nikdy jsem neprosila o časný prospěch svých dětí."
A skutečné, všech pět dcer se stalo řeholnicemi. Všech osm synů odešlo do semináře, dva se však museli duchovního povolání vzdát a vrátili se zpátky do světa. Ale z jejích šesti synů, kněží, dosáhli tři dokonce biskupské hodnosti. Byli to: Herbert Vaughan, kardinál arcibiskup ve Westminsteru, Roger Vaughan, arcibiskup v Sydney v Austrálii, a John Vaughan, biskup v Sevastopolu. Nejstarší syn Herbert napsal později jako kardinál o své matce: "Po celý den bývala před Nejsvětější svátostí. Každé ráno před snídaní byla půl nebo tři čtvrtě hodiny v kapli. Jak často jsem ji viděl sedět u stolu s duchovní knihou! Po snídani strávila ještě jednu hodinu v rozjímání v kapli, kde se opravdu cítila doma. Obvykle klečela, její ruce spočívaly na nízké stoličce. Nevzpomínám si, že bych ji někdy přitom viděl roztržitou, nikdy se nedívala jinam než na svatostánek nebo do své knihy. Byl jsem v těch dnech stržen milou matkou ke zbožnosti a horoucí lásce k Nejsvětější svátosti. Její láska k Nejsvětější svátosti byla neúnavná. Byla velmi smutná z toho, že knězi nikdy nepřišli, aby navštívili kapli. Obraceli se k našemu Pánu každý den zády, když sloužili svoji Mši. To jednoduše nedovedla pochopit."
Odpoledne, obvykle mezi pátou až šestou hodinou, byla matka Vaughanová opět v úctě ponořena před svatostánkem. A přesto nezanedbávala ani v nejmenším svoje povinnosti matky. V její rodině nikdy nechyběla veselá mysl a radost. Měla také štědrou ruku pro chudé. Když v roce 1853 příliš brzy zemřela, nastala pro rodinu Vaughanovu "skutečná katastrofa".
Syn Bernhard, jezuita, popsal svoji matku takto: "Pro nás všechny byla ideálem všeho, co je milé a svaté. Byli jsme vychováni tak, že jsme v ní viděli nejvyšší dokonalost. Její požehnání mělo pro nás větší hodnotu než polibky. Naše matka nám připomínala, že tam ve svatostánku se skrývá někdo, kdo nás miluje více, než to umí ona."
Matka Vaughanová byla svými dětmi ihned po smrti uctívána jako svatá, jak to dosvědčuje její syn Herbert, pozdější kardinál: "Často k ní mluvím a jsem si jistý, že mě slyší, (a odpovídá mi) a v mé duši se šíří velký klid. Jaké požehnání, mít takovou matku v náručí Božím! Volám k ní jako ke světici."
"Každý dobrý strom nese dobré ovoce," řekl Ježíš. Málo křesťanských matek přineslo církvi tolik požehnání jako Elizabeth Vaughanová.
A nyní krátké shrnutí života jejího nejslavnějšího dítěte, Herberta. Narodil se 15. dubna 1832 v Gloucesteru v Anglii. Ve věku 22 let přijal 28. října 1854 v Římě kněžské svěcení. Kvůli jeho mimořádným schopnostem ho jmenovali ihned zástupcem správce kněžského semináře v St. Edmundu v Anglii. Cestou z Itálie do Anglie navštívil všechny významné kněžské semináře v Německu a Francii, aby získal podněty pro svou budoucí práci. Jako profesor a subregent v St. Edmundu byl koncem týdne a o prázdninách duchovně činný v okolních farnostech. Ve vesnici Hertford vybudoval z vlastních peněz kostel. Od svého vstupu do semináře měl Herbert Vaughan zvláštní zálibu pro misie pohanů. Viděl jako velkou hanbu, že z Anglie odcházejí k hlásání evangelia do širého světa téměř jenom protestantští misionáři. Podle něj Anglie potřebovala naléhavě katolický misijní řád. V roce 1860 potkal kardinála Wisemana, arcibiskupa z Westminsteru, anglického primase. Tomu přednesl svou prosbu, ale nečekal moc příznivou odpověď. Avšak kardinál Wiseman překvapivě odpověděl: "Ještě s nikým jsem o tom nemluvil. Ale myslím, že teď přišel čas. Když jsem byl v Římě, trápily mne před mým vysvěcením velké vnitřní těžkosti a šel jsem k jednomu svatému muži, který mezitím zemřel a je uctíván jako ctihodný (Vincenc Pallotti). Posadil mne k malému stolku, já na jedné straně, on na druhé. Na stole mezi námi byl krucifix. Když jsem mu otevřel své srdce a předložil svoje obtíže, sesedl z židle a poklekl a po krátké chvilce modlitby řekl: »Monsignore, vy nebudete mít nikdy klid, dokud nezaložíte v Anglii kolej pro misii pohanů.« Tato slova mne zasáhla jako úder hromu. Nedal mi žádnou jinou odpověď na moje obtíže. Rozhodl jsem se počkat, až se najde někdo, kdo by byl připraven pro tento úkol. Nebylo dne bez mojí modlitby, abych poznal Boží vůli a její dobu k provedení, ale teď vidím, že Bůh mou modlitbu vyslyšel a že ta věc pochází od Něho."
Vůle Boží mu byla jasná. Ale dlouho nevěděl, jak by měl začít. Modlil se a prosil druhé o modlitbu. "Chodil jsem tam dolů do Courtfieldu, abych u hrobu své matky svolával její pomoc, aby mi ukázala, jak bych mohl začít." Potom měl něco k vyřizování v Římě. Tam „jsem obětoval o sedmi nedělích oběť Mše svaté ke cti radostí a utrpení sv. Josefa. A každou z těchto nedělí jsem byl u Sv. Petra, vroucně jsem se modlil u oltáře přesvaté Panny Marie, také ke svatému Josefovi a ke svatému Petru, abych rozpoznal Boží vůli, co se týká misií k pohanům." Papež Pius IX. žehnal jeho úmyslům. "Po požehnání papeže jsem neměl už nikdy pokušení vzdát se tohoto plánu."
Aby získal peníze pro své veliké dílo, vykonal Herbert Vaughan žebravou cestu do Ameriky. Svatý Josef pomohl. Vaughan přivezl dost peněz na to, aby v Mill-Hill u Londýna zakoupil pozemek, vystavěl dům a založil Misijní společnost sv. Josefa. V roce 1871 mohli být posláni první čtyři misionáři do USA. Od té doby si tento misijní řád získal mnoho zásluh v péči o černé obyvatelstvo Ameriky a Afriky. A vydal se také do Asie a Indonésie. Herbert Vaughan založil vedle toho ženskou větev - Sestry sv. Josefa.
V roce 1868 převzal Herbert Vaughan redakci křesťanského časopisu Tablet. V tomto listu obhajoval v těch letech (před I. vatikánským koncilem a po něm) více než kdo jiný učení o neomylnosti papeže.
V roce 1872 se Herbert Vaughan stal biskupem v Salfordu v severní Anglii, v níž leží důležité průmyslové město Manchester. "Položil jsem dokument o jmenování na oltář před svatostánek, abych jej mohl znovu přijmout z rukou Pána. Potom jsem jej vložil do rukou sochy Neposkvrněné a dostal jsem jej také od Ní a nakonec jsem jej položil k nohám sv. Josefa a vzal jej znovu k sobě. Slíbil jsem, že budu rozšiřovat pobožnost k Nejsvětější svátosti, k Naší Milé Paní a ke sv. Josefu, pod jehož ochranu jsem postavil sám sebe a svoji budoucí práci."
20 let byl Herbert Vaughan biskupem v Salfordu. Staral se o to, aby všechny katolické děti dostaly katolickou výchovu a věnoval těmto duchovním záležitostem velké sumy. Poprvé od reformace uspořádal pouť diecézánů do zahraničí. Pro obnovu své diecéze jelo velké množství katolíků pod vedením svého biskupa do Paray-le-Monial ve Francii, kde zasvětil celou Anglii Srdci Ježíšovu.
Spor s jezuity vedl k tomu, že na popud biskupa Vaughana vydal papež Lev XIII. konstituci Romanos Pontifices. Tím byly odstraněny mnohé nejasnosti, co se týká jurisdikce v misijních oblastech, a byla zrušena většina privilegií řádů. Tak nabyl vliv biskupa Vaughana světových rozměrů.
29. března 1892 se stal Herbert Vaughan arcibiskupem ve Westminsteru a tím i primasem Anglie. Už v lednu 1893 byl jmenován kardinálem. Během jeho působení v úřadě byla znovu nastolena otázka o platnosti anglikánského kněžského svěcení. Argumenty arcibiskupa Vaughana dokázaly neplatnost těch svěcení, a proto je Lev XIII. prohlásil za neplatné.
Nejviditelnějším dílem kardinála Vaughana je stavba katedrály ve Westminsteru. Byla postavena za 10 let a je to největší kostel v Anglii. Finanční záležitosti svěřoval Herbert Vaughan vždycky do péče sv. Josefa a vždy dostával potřebné peníze v pravý čas. Aby se postavily velké katedrály na evropské pevnině, bylo zapotřebí často několika staletí. U katedrály ve Westminsteru naproti tomu nemusely být stavební práce zastaveny ani jednou.
Kardinál Vaughan zemřel na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova 19. června 1903. Slavnostní requiem bylo první bohoslužbou v ještě nedokončené katedrále. Bylo to zasvěcení této obrovské stavby, další zásvětná slavnost se později už nekonala. Pochován byl v Mill-Hill.
Za svého života byl Herbert Vaughan zbožný jako jeho matka "Nesetkal jsem se nikdy se žádným člověkem, který by strávil tolik času v kapli před Nejsvětější svátostí jako kardinál Vaughan," řekl pan Longuevilles, jeden z jeho přátel. Stále žil v přítomnosti Boží a jeho svatých. Maria, Josefa a Petr byli jeho nejoblíbenější svatí. "Patřím Marii," napsal. "Slavnostně jsem se Jí zasvětil ve Stonyhurstu roku 1844, v Brugetette v roce 1850, v St. Edmundu roku 1855, u Notre Dame des Victoires (naší Milé Paní Vítězné) v roce 1895 a teď ještě jedním slibem. A po celý svůj život jsem toto zasvěcení rok po roce obnovoval." Svatý Josef mu pomáhal při zvládání jeho velkých stavebních problémů a svatého Petra vzýval, aby ho zachoval ve věrnosti ke Kristu, církvi a papeži.
Na náhrobním kameni kardinála jsou napsána slova: Věčný služebník slavné a blahoslavené Panny Marie a svatého Josefa.
Z Maria heute 9/2017 přeložil -mp- (Redakčně upraveno)


Přijďte na pouť k sv. Petru a Pavlu - v Římě samozřejmě bude nejslavnější. Přesto si Vás dovolujeme pozvat do Horšovského Týna na Mši svatou v neděli 24.června 2018 v 10:30 a odpoledne pak bude na náměstí společenský program, vstup je volný.


KŘESŤANSKÉ OKÉNKO 6/2018 - vydává 1x měsíčně Římskokatolická farnost, Nám. Republiky 3, 346 01 Horšovský Týn, IČ 48343684, https://www.farnosthtyn.cz ev.č. MKČRE23029, vyšlo 15.6.2018